Statečný Black

Vzpomínám si na ten den, kdy taťka přijížděl na kole s velkou modrou taškou, v níž měl být pro mě ten nejkrásnější dárek na světě. Když jsme uviděli taťku, jak k nám přijíždí, utíkali jsme mu naproti. Nakoukla jsem do tašky a v ní se choulilo černé roztomilé štěňátko s nádhernýma hnědýma očičkama. Koukalo na mě, já na něj a ihned jsem věděla, že budeme kamarádi. Tehdy mi bylo 6 let, ale ten den si budu pamatovat snad celý život.

Když byl Black ještě štěňátko, chodívali jsme s ním na hřiště, hráli si s míčem, dávali mu aport, mazlili jsme se a hráli fotbal.

Musím říct, že Black je nejlepší brankář na světě. Vždycky se snažil nepustit ani jeden gól. A když byl Black už trošku větší, tak jsme ho zapřáhli za boby a jeli křížem krážem po krásně bílém zasněženém hřišti. Párkrát jsme sice skončili v „bělostné peřině“, ale nám to nevadilo, protože starostlivý Black k nám rychle přispěchal a snažil se nám pomoci „z pod“ bobů. A když viděl, že se nám nic nestalo, tak se s námi začal válet a blbnout ve sněhu.

Ty naše krásné společné chvíle jsou nejkrásnější vzpomínky na dětství.
Jednoho prázdninového dne jsme zpozorovali, že s Blackem není něco v pořádku. Nechtěl vůbec jíst, a když už něco snědl, tak to vyzvracel. Když to trvalo už pár dní, zašli jsme s ním k veterináři. Ten mu vždycky píchl dvě injekce a obden jsme měli přijít zase. Ale když nepomáhaly ani injekce, ani léky, museli jsme s ním zajet na veterinární kliniku.

Když udělali Blackovi odběr krve a další vyšetření, řekli nám, že má strašně špatnou krev a dali mu nějaké tablety a prášky. Když jsme za týden přijeli zase, opět mu vzali krev. Pak si nás zavolala paní doktorka do ordinace se slovy: „ Black má tak strašnou krev, že mu zbývá už jenom posledních pár dnů... Buď ho to bude rozežírat zevnitř, nebo...“ I když to nedořekla, věděla jsem, co tím myslí. V tu chvíli se mně zatmělo před očima, chtělo se mi brečet, ale říkala jsem si, že teď ještě nesmím. Ten zbytek, co paní doktorka říkala sestře, jsem už nevnímala, protože v uších mi pořád dokola zněla ta věta: „Zbývá mu už jenom posledních pár dnů...“ Když jsme vycházeli z ordinace, uviděla jsem mojí mladší sestry prosící výraz, abych jí nesdělila tu nejhorší zprávu. Snažila jsem se usmát, ale jenom co se mi na obličeji objevil úsměv, vyhrkly mi slzy.

Ty následující dny byly pro mě snad nejhorší dny mého života. Od rána do večera jsme s ním byli, mazlili se, dávali mu najíst z ruky a pořád dokola mu opakovali, že je nejlepší pejsek na světě. Po večerech jsme s ním leželi a vzpomínali na dětství. Tak to šlo den co den, a když už šlo na něm vidět, že se trápí a že je na konci sil, rozhodli jsme se, že zavoláme veterináře, aby mu dal injekci. Obvolali jsme tři veterináře, ale ani jeden neměl čas.

Dodnes děkuju Pánu Bohu, že nemohli přijet, protože následující dny se Blackovi vedlo lépe.

A když dnes vidím Blacka, jak si se mnou hraje s míčem nebo jak pobíhá po dvorku a jakou má radost ze života, tak jsem šťastná, že byl statečný a že to nevzdal.