Ahoj všichni,
mám ráda zvířata, můj muž ne. Přesto jsem si donesla krásné bílé chundelaté kotě s nádhernou angorskou srstí a pojmenovala ho Sofie.
Pletlo se nám pod nohy, dávalo o sobě vědět svým mňoukáním, později začalo mít chutě i na jiné kočičí pány. To můj muž nevydržel a byla kastrace. Chudáčka Sofii nám přivezli zcela jinou. Udělala jsem velikou chybu, že jsem toto dopustila. Přesto mě ještě obveselovala dlouhých sedm let. A těch chlupů všude, tak jsem luxovala denně, aby byl klídek. Těch poničených dveří, židlí, no škoda povídat.
Manžel udělal škrabadlo, ale nic nepomáhalo. Při velkém malování se nám pletla tak pod nohy, že manžel na ni šlápl, když lezl ze žebříku. Následoval úprk k veterináři, protože jí začalo téct z čumáčku. Injekce, a bylo vše v pohodě.
Naše domácnost se od té doby točila jen kolem Sofie.
Manžel se po několika letech smířil i se Sofií. Jenže k němu nikdy nechtěla jít, to ho štvalo asi nejvíce. Pro něho byla útěcha, když přišel domů a zašramotil klíči, Sofie se zvedla a přišla ho přivítat. A to bylo tak všechno.
Asi ta kočka věděla, že ji moc nemusí. Bohužel, po sedmi letech nás opustila na selhání ledvin. Nikdy jsem nevěděla, že takovéto nemoci postihují i kočky, které mají tolik životů. Víte, že jsem to obrečela?
Od té doby žádné zvíře ani nechci, můj muž je moc rád.
Ale takového pejska? No nebylo by to báječné s ním chodit na procházky?
Vaše čtenářka
Duxi
Autor: Duxi