Loni před Vánoci jsem byla těhotná a čekala jsem dnes už našeho téměř devítiměsíčního synka Vojtíška. Protože u nás bylo dost sněhu, ven jsem chodila jen s manželem, abych neupadla.                      

Jednou večer mi volala maminka, že je Denoušek - náš pejsek - nemocný. Ano, už mu bylo 13 a byl tedy starší. Ale stejně občas blbnul jak mlaďoch. Měl nemocné srdíčko - dle veterináře - a hůře se mu dýchalo. Jenže ten večer mi maminka řekla, že Denoušek zvrací a má průjem a jen leží, a že to s ním je špatné. Druhý den s ním taťka jel na veterinu, kde zjistili, že je to otrava. Museli Denouškovi dávat silná antibiotika v infúzi, neboť jinak nic nechtěl jíst ani pít. Vypadalo to špatně. Dost chudinka trpěl, ale všichni jsme věřili. K tomu měl ještě slabé srdíčko. Každý den jezdil taťka s Denouškem na infúze a pomalu se lepšil. Odpoledne taťka vyhazoval bobky Denouška na zahradě a tu si všiml divné věci – opravdu, někdo ho chtěl otrávit. Sousedi.                                                                                                                          
Je pravda, že sousedka vždy vztekle třískala balkónovými dveřmi, když Denoušek štěkal na zahradě třeba na vrabčáky, ale nikdy ne v noci, ani brzy ráno. A to mají sousedi velké děti – dospělé. No, ale prostě ho asi neměla ráda. Ale přitom je to prosté -  lidé mluví, psi štěkají, kočky mňoukají… Někteří lidé jsou tak hnusní. Jak mohou ublížit bezbrannému zvířátku, nechápu. Denoušek se lepšil a všichni se pomalu uklidnili. Nijak se to se sousedy neřešilo. Já bych je nejradši …                                                                 

Byl večer – poslední adventní neděle a maminka mi volala v slzách, že Denoušek už odpočívá. Umřel klidně, ráno nešel ani dolů s našima – lehnul si jako vždy pod postel rodičů a ležel a čekal. Maminka ho volala, a když nešel, šla se podívat, co se děje – chudinka, ještě žil. Mamka zavolala taťku, ten vzal Denouška do náruče do obýváku do jeho pelíšku a tam Denoušek v klidu navěky usnul. Nebyl sám. Byl s lidmi, kteří ho milovali. Nakonec i přesto, že se snažil otravu překonat, srdíčko nevydrželo. Denoušku, chybíš nám. Škoda, že Tě náš Vojtíšek nepoznal.