Měli jsme jezevčíka, jmenoval se Endy a všichni jsme ho milovali. Když mu bylo 5 roků, jednoho dne začal za sebou tahat nožku. Jeli jsme k veterináři, pak na rentgen a zjistilo se, že má poškozenou páteř. Pokud bychom chtěli, aby neochrnul zcela, byla nezbytná operace.

V našem kraji je taková veterina, kde tohle operuji jen v Ostravě. Zajeli jsme tam a Endík byl operován. Vezli jsme ho radostně domů, že časem vše bude dobré. Měl vysoké teploty, vypadal strašně, tak se mnou spal v posteli. Po čase se zdálo, že se konečně staví na nožky, ale byl tu zádrhel - nemohl se vymočit.  Dostala jsem cévku a několikrát denně jsem ho cévkovala, jinak by bylo zle.

Byl strašně trpělivý, všechno snášel obdivuhodně. Jezdili jsem k veterináři do Ostravy každý týden, protože stále nechodil a ten nás ubezpečil, že vše bude v pořádku. Bohužel, nejen že nebylo, ale Endík se začal nekontrolovaně pomočovat i kakat a teprve tehdy se zjistilo, že operace nebyla úspěšná.

Starosti s ním bylo spousta, ale rádi jsme pro něj vše dělali, jen aby se uzdravil, vždyť to byl člen rodiny. Takže nám bylo řečeno, abychom jeho utrpení ukončili injekcí. K tomu jsem ani já, ani manžel neměli dost síly, tak s ním odjel syn a manžel zatím vykopal na zahradě jeho poslední pelíšek. Dali jsme mu tam jeho oblíbené hračky a brečeli jako malí.

Už je to několik let, máme už z útulku jiného pejska, ale na Endíka nikdy nezapomeneme.



Autor: Hella

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10