Slepička Chocholka

Slepička totiž uslyšela povídání, že se již brzy narodí Ježíšek, že již pozítří bude Svatá noc vánoční, jak to povídal malému Karlíkovi jeho dědeček. Tak začala mít starost, že by také chtěla Ježíškovi donést dárek, tak jak jiná zvířátka, která se k jesličkám seběhnou. Rozhodla se, že přinese vajíčko, které pozítří snese. Poprosila hospodyni, aby jí ušila malý pytlíček, na kterém vajíčko do Betléma ponese.

Hospodyně vyhověla a milá Chocholka, jak vysvitly první hvězdičky, se vydala na cestu. Nic se nebála, věděla, že Svatá noc naplní všechna srdce dobrotou, že nikdo nikomu neubližuje, že se mají všichni rádi. Proto se nebála ani kuny, ani lišky Chytroušky. Pospíchala po cestě zapadlé sněhem, nedívala se napravo, ani nalevo, jen přemýšlela, jak jesličky s Jezulátkem najde. Šla lesem, brodila se sněhem, na nic nemyslela, jen na Ježíška a cestu k němu. Náhle se objevilo v dálce světélko. Když přišla blíž, poznala, že vychází z okna malé chaloupky. Nevěděla ani proč a nahlédla dovnitř. Uviděla chudou světnici, kde na postýlce leželo bledé děťátko.

Mělo moc smutná očka a nad nim se skláněla ještě smutnější maminka. Zaslechla, jak říká tatínkovi: „Kdybychom mohli naší Alence udělat alespoň trochu silné polívčičky a dát do ní vajíčko. Snad by jí to posílilo. Vždyť pan doktor povídal, že ji zachrání jen dobrá a silná strava. Ale jak můžeme pro ni vařit, když v domě není ani kůrka chleba a nikdo nám na dluh nic neprodá? Umře nám holčička zlatá.“

Slepička Chocholka měla hned v očích slzy. Taková hezká holčička, že by měla zemřít? To by maminka s tatínkem jistě plakali. Kdyby jim jen mohla pomoci! Ale co může udělat slepička? Snad přeci něco! Daruje jim to vajíčko. Slepička jim ho dala na parapet a zaťukala na okénko. Rodiče si ho vzali i se slepičkou a už nikdy neměli hlad.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10