Ačkoli by se někdo mohl domnívat, že řeč bude snad o mé tchyni, musím hned v úvodu vše uvést na pravou míru a zklamat případné dychtivé čtenářky oblíbených, ale už trochu schematických témat - hodná snacha a tchyně-saň. Jedná se skutečně o setkání se zmijí obecnou, kterou jsem předešlé dekády neměl tu čest spatřit jinak než prostřednictvím encyklopedických atlasů a přírodopisných pořadů.

Začnu od začátku. Nejsem žádný badatel, který by místa výskytu zmijí vyhledával, či dokonce bažil po setkání s hady. Ba naopak se vyhýbám pasekám na sluníčku, kde by se mohly tyto kámošky objevit. Když jdu na houby, beru si raději holínky, protože se orosím už jen při pomyšlení, že bych šlápnul nedejbože jen ve vietnamkách na slizkou hadici. Proto neobut na zahradu nevkročím ani náhodou, a to ani kdyby bylo nakrásně hezky a chtěl jsem se jen opalovat. Raději zajdu přes rok do solárka, abych se nemusel na louce třást hrůzou, kdy had zaútočí. Opak je dle zkušeností zoologů pravdou. Zmije sama od sebe většinou nezaútočí. Stává se spíše, že ji vyplašíte hlučným krokem v trávě, ale při opalování se tak pravděpodobně nestane. Přesto se nejbezpečněji cítím ve vodě, kam za mnou nemůže - tím jsem si bezpečně jist.

Naštěstí u nás nežijí vodní hadi, protože to bych měl problém i s koupáním. Samozřejmě, že jsem při návštěvě Skotska nevynechal pověstné jezero Loch Ness, ale opět jen coby pozorovatel, protože právě lochnesskou příšeru si představuji jako nějakého vodního hada. Když jsem se k jezeru chystal, věděl jsem, že "naše" zmije je ve skutečnosti nejrozšířenějším hadem na celém světě a u nás je hlavně známá tím, že je jediným naším jedovatým hadem. Ve Skotsku jsem si plně uvědomoval, že zmije je odolná vůči chladnějšímu počasí, které je zde takřka neustále, ale přeci jen jsem v místech, kde jsem se pohyboval, její výskyt nečekal, nebo jsem na něj nebyl alespoň připravený mentálně.

Přišlo to jako z nebe, prostě se procházím po starém skotském hřbitově, kde je trávy minimálně, spíše kamínky a prach. Vtom se objevila zpoza hrobu známá silueta přesně jako z učebnice přírodopisu. Vyjekl jsem nahlas jak viktorka u splavu a utíkal pryč. Přesně to se asi nemá, ale to mě opravdu v tu chvíli nezajímalo. Dělat nehybného mě nikdo nedonutí, to bych snad nezkoušel ani před ledním medvědem, protože pud sebezáchovy velí jasně: uteč, dokud je čas. Naštěstí nejsem alergik, co se zmijího jedu týká, proto i případné zmijí uštknutí by snad nepřineslo nějaké vážné komplikace.

Autor:pppeettrr