Moje sestra Terka si jako velká milovnice zvířat vždy přála pejska. Rodiče o tom nechtěli ani slyšet, věděli, že Terku by takové zvíře bavilo jen chvíli a že by si psa za nějaký čas ani nevšimla. Z poloviny měli pravdu, Terku bavilo vše jen nějaký čas, v jejích 9 letech ještě nevěděla, co je to zodpovědnost a starání se o živého tvora. Čas šel dál a pejsek zůstavál pořád Terčiným nevyplněným přáním.

Jednou šla ke kamarádce a po příchodu domů se tajemně usmívala, ošívala a bylo na ní vidět, že chce rodičům něco říct. Říkat nic nemusela. Z chodby bylo slyšet knučení a to mluvilo za vše. Terka si od kamarádky přinesla štěnátko kokršpněla, nádherného, miloučkého Rikyho, jak ho pojmenovala. Tomu malému stvoření se nedalo odolat. Tatka byl chvíli naštvaný, že si Terka bez dovolení přinesla domů psa, mamka se sestry hned zastávala a přimlouvala, že bychom si Rikyho mohli nechat. Terka měla vyhráno!

Riky rostl jako z vody, byla s ním sranda, byl to náš veliký kamarád. Terka se o něj nad naše očekávání starala jak jen mohla. Každý den s ním chodila na procházky, nosila mu jídlo...Riky měl vše, co potřeboval. Když jsme každé ráno odcházely do školy, díval se za námi, když jsme se odpoledne vracely, čekal na nás, vrtěl ocáskem, prostě, byl rád, že nás zase vidí. Jednou, když jsme seděli u nedělního oběda, najednou koukám z okna a vidím Rikyho na silnici. Bylo nám divné, jak se mohl dostat ven. Vrátka byla zavřená, díru v plotu jsme také nikde neměly. Taťka šel tedy pro Rikyho ven a vše zkontroloval. Byla to záhada, pořád jsme dumaly jak se mohl dostat ze zahrady pryč. Riky takhle utekl ještě mnohokrát ale pokaždé se vrátil.

Jednou taťka stříhal túje, které rostly kolem plotu a při tom zvelebování  přišel na vyhrabanou díru pod plotem. Vše bylo jasné! Díru zaházel a naskládal kolem kamení, pro jistotu. Od té doby se Riky zdržoval pořád doma, nikdy neutekl a my jsme jen občas zkontrolovaly plot.

Přišly Vánoce a my jsme jezdily po návštěvách. Když jsme jednou z takové přijeli domů, nikdo nás nevítal, nikdo neštěkal...Bylo nám to jasné. Riky zase zmizel. Ovšem vyhrabanou díru jsme nikde nenašly, nikde žádná stopa toho, kudy mohl utéct. Říkaly jsme si, za chvíli se musí vrátit. Čekaly jsme den, dva, týden, měsíc a do dnešního dne moje už osmnáctiletá sestra čeká na Rikyho šestým rokem.

Ztrátu Rikyho oplakala, kolikrát se vydala s vodítkem ven se slovy: "Jdu hledat Rikyho" . Pokaždé se vrátila samozřejmě sama. Možná se Rikymu něco stalo, možná si ho někdo vzal...nevíme. V naších srdcích ale zůstává dál a jedno víme jistě. Nikdy na Rikyho nezapomeneme!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10