Ptačí návštěva

Jednoho krásného sobotního zimního odpoledne jsem se rozhodla, že se pustím do důkladného úklidu našeho balkónu. Samozřejmě že na takový úkol se vždycky musím pořádně připravit a tak jsem si uvařila kávičku, zapálila jsem si cigaretku a začala jsem přes okno okukovat balkón a přitom si v hlavě srovnávat, co všechno budu muset udělat, než bude moje oblíbené místečko vypadat k světu.

Nejdříve jsem samozřejmě popadla koště, smeták a lopatku, hadr na parapet a dala se do práce. Podlaha byla bez jediného smítka, parapet se jen blýskal a protože rodinka byla venku, mohla jsem si v klidu dopít kafíčko a přitom se dívat ven. Bydlíme totiž na malém městě a okolo našeho domu je krásný výhled na les.
A jak tak popíjím a kochám se nádherným výhledem, najednou vedle mne na zábradlí přistála sýkorka. Ztuhla jsem v pohybu, abych ji nevyplašila. Koukala na mne těma svýma nádhernýma korálkovýma očima a vrtěla ocáskem.

Nějak mi to přišlo směšné, v tu chvíli mi vážně připadala spíš jak pejsek, než ptáček. A tak jsme tam na sebe zíraly, já jsem si říkala, jak dlouho asi vydržím v té zimě jen tak v tričku opřená o studené zábradlí a ona nejspíš přemýšlela, co je to vedle ní za tvora, co se nehýbe a jen na ni tak divně kouká.

Velmi jsem v tu chvíli litovala, že nemám při sobě aspoň mobilní telefon, třeba by se mi povedlo sýkorku vyfotit, ale neodvažovala jsem se ani pohnout, protože mi bylo jasné, že by hned uletěla. Nakonec jsem se ale hnout musela, protože už mi byla vážně velká zima, takže se stalo nevyhnutelné a sýkorka byla fuč. Ještě se na mě tak vyčítavě podívala, jako že proč ji ruším v siestě, když si našla takové krásné místečko a frnk... Byla ta tam.

Rozhýbala jsem ztuhlé svalstvo a pokračovala v úklidu. Ale přiznám se, že jsem se hodně často koukala po okolí, jestli náhodou někde nezahlídnu tu malou sýkorku, jak sedí na větvi blízkého stromu a čeká, až přestanu rachtat a dělat nepořádek, aby se mohla vrátit a posedět na našem krásném modrém zábradlí. Samozřejmě že ten den mi úklid dvou metrů čtverečních trval několikanásobně déle, než je u mne obvyklé.

Když jsem konečně byla se svým úklidem naprosto spokojená, odnesla jsem své úklidové pomůcky na svá místa a šla jsem si uvařit další kafe, tentokrát pro zahřátí. A najednou mě to napadlo. Měla jsem ještě nějaká semínka slunečnic, tak jsem je našla, nasypala do misky a  dala ji na ten krásně uklizený a umytý parapet.

Řeknu vám, že jsem ten den nic moc neudělala, pořád jsem se jen ochomýtala kolem okna na balkón, protože mi bylo jasné, že slunečnicová semínka by mohla ptáčky přilákat. A najednou jsem zahlédla, jak se k mističce blíží nějaký větší pták. Podle knížky jsem zjistila, že to byl drozd. Pustil se do zobání s velkou chutí, až jsem měla strach, že pro sýkorky nic nezbyde. Nevím, jestli se ho ostatní ptáčci báli, že je větší než oni, ale celou dobu byl u krmítka sám, dokonce ani k balkónu žádný jiný pták nepřilétl. Už jsem na něj začínala být tak trochu naštvaná, koukat takovou dobu na drozda není nic moc, je celý šedivý, ani zobáček nemá barevný, ale nakonec se to vyřešilo samo. Možná už byl nacpaný, nebo se něčeho lekl, ale najednou zamával křídly a byl pryč.

Balkón už dávno nebyl tak krásně uklizený jako předtím, ale nevadilo mi to, protože se najednou objevila! Elegantně přistála na okraji mističky a koukala na mě tak dlouho, že jsem ji stihla vyfotit, jako by říkala, tak už tu spoušť zmáčkni, mám hlad. Pak si vlezla do misky a začala zobat. Nakonec jsem u misky napočítala 7 sýkorek a dalších 8 ještě sedělo na zábradlí. Takže úspěšný a radostný konec úklidu!