První pejsek, který mi zasáhl do života...

...a ukázal nový rozměr lásky. K napsání série těchto článků mě přivedli nejen zprávy o týrání zvířátek. V poslední době jsem zaznamenala více podobných článků a reportáží. Vždy mě to nutí zamýšlet se nad tím, proč si někdo přivede domů zvířátko a přitom není připraven pečovat o něj a zahrnovat ho láskou. 

 

Ještě před takovými dvěma lety jsem neměla nějaký větší vztah k domácím zvířátkům. Možná to bylo dáno výchovou mých rodičů. Ti nechtěli připustit ani jen myšlenku na to, že bychom mohli mít doma nějaké zvířátko než akvarijní rybičky (jsou rybičky zvířátka ???). Nic proti rybkám, ale co už s nima - můžeme se dívat, jak si plují nahoru-dolů akváriem. Nedá se s nimi pohrát, pohladit je ... Ačkoliv připouštím myšlenku na to, že si doma akvárium zřídím, protože mi to připadá jako pěkná dekorace do bytu. 

 

V lednu před dvěma lety si sestra přinesla domů pejska. Byla to maličká čivavka, 2-týdenní štěňátko. Očičká jako dvě korálky a malý zvědavý čumáček. Byla to fenka a dostala jméno Sindy. Sestra bydlí u rodičů a z toho, co jsem napsala výše jistě pochopíte, jaký byl jejich první šok, když se v bytě zjevil pejsek.

 

Už si nepamatuji, zda ten šok trval pět minut nebo patnáct, ale vím, že Sindy u nás dosud nevídaná ani hodinu a už byla miláčkem celé rodiny. Následující čtyři měsíce se náš život točil zejména kolem ní. Vždy, když se někdo z nás vrátil domů, vítala ho tím, že běhala dokola po celém obýváku a od radosti vyhazovala do vzduchu zadní tlapky. Neustále někoho pobízela, aby si ji všiml a hrál si s ní. Na sídlišti byla miláčkem dětí i kolemjdoucích dospělých. Každý ji chtěl pohladit a "Popěstit" si ji. A jí se velmi líbilo být středem pozornosti.

 

Když se uvařila káva, Sinduška věděla, že jedno mlíčko do kávy přímo z kelímku dostane i ona. V jeden slunečný aprílový den se však stalo něco, z čeho mi dodnes běhá mráz po zádech.  Doufám, že něco tak hrozné se nám už nikdy nestane. Sestra šla do obchodu. Sinduška vyběhla na schodiště a nechtěla se v žádném případě vrátit do bytu a tam na ni počkat. Tak ji sestra vzala s sebou. Jen tak, bez obojku, vždyť do obchodu to bylo jen pár kroků.

 

Sindy neměla ve zvyku utéct někam z dosahu svého blízkého člověka, který s ní byl venku. Tak i nyní. Sindy si vykračovala po chodníku vedle své paničky. Přejít přes cestu a jsou tam. V obchodě půjde na chvilku do tašky. Sestra tak nebyla nakupovat poprvé a Sindy nezasahovala. Bohužel, do obchodu se Sinduška už nikdy nedostala. Doplatila na to, že sestra (ale v podstatě ani nikdo z nás) nedocenil její hravost v kombinaci se silniční dopravou.

 

Určitě už tušíte, co se stalo. Když se sestra sehla pro Sindy, aby ji přenesla přes cestu, Sindy si myslela, že si jdou hrát. Naposledy jednou radostně vyhodila do vzduchu zadními nožkami a rozeběhla se na cestu ... rovnou pod kola auta ... Krepitace brzd a vlajka celého světa na několik sekund ...  Obrovský smutek zavládl v naší rodině. Nevím, zda je to správně, ale po čtyřech měsících, které Sindy prežila v naší rodině jsme její ztrátu vnímali asi stejně, jako kdyby odjel někdo z nás. Ačkoli ja sama jsem s ní bývala nejméně, protože nebydlím s rodiči a nedostanem se k nim ani každý týden na návštěvu, dlouho jsem nedokázala o Sindušce mluvit bez toho, aby mi po tváři netekly slzy. Vlastně dokud jsem sestru nepřesvědčila, že ji seženu nového, stejně milého čumáčka. Ale o tom až v pokračování někdy příště.