Profesor a kachní krmení

Jen malý kousek cesty od našeho domu žije jeden starý pán. Vědec tělem i duší. V mládí se zasloužil o několik vynikajících výsledků na poli výzkumu léčiv v naší republice a nyní stárne zcela sám a bez povšimnutí. Každým dnem obdivuji jeho bolavé nohy, které se pomalu s pomocí holí rozhodnou donést pokřivené tělo do krámku na rohu pro čerstvý chleba, obdivuji jeho černý smysl pro humor a způsob, jakým si dělá legraci ze své nemoci.

V jasně modrých očích má i přes svůj devadesátiletý věk takovou jiskru, že mi ta barva přijde až kýčovitá a starce podezřívám z toho, že musí používat barvené kontaktní čočky. Vážím si jeho zkušeností a názorů a hlavně pohledu na svět, jaký u seniorů běžně neznám. Nikdy jsem ho neslyšela zlobit se, kritizovat naši dobu, moderní vymoženosti a honbu za penězi, jako u jeho vrstevníků.

Nikdy neříká: „To my jsme se museli jinak otáčet." Minulý týden u pultu v masně konstatoval, že tato doba je tak hektická a rychlá, že je nakonec rád, že není mladý a těší se jen na odpočinek někde v trávě, protože by ho konečně už potřeboval. Zjistila jsem, že nemá rád, pokud mu na tuhle větu odpovíte něco ve smyslu, že na takové myšlenky má spoustu času. Držela jsem za ruku malého synka a starému pánovi řekla, že jestli osud dovolí, ráda mu budu na tu trávu pokládat květiny ze své zahrádky... A on mě políbil! Bylo to tak milé, že jsem v první chvíli nevěděla jak reagovat. Vyřešil to můj malý syn, který mu nabídl půlku oplatku.

Smál se celý obchůdek a setkání to bylo moc příjemné. Do reklamní igelitky potom uloží čerstvé pečivo a každé dopoledne kromě neděle odchází k řece krmit kachny. Díky jeho péči veškeré ptactvo v okolí vykazuje známky obezity a pohybuje se jen s námahou. Pan profesor povídal, že si je vědom, že krmení někdy přehání, ale co naplat, je to dědek a má právo si užívat výsady týkající se výhradně malých dětí a dementních starců. K říčce se začali stahovat pernatí ptáci příživníci z celého okolí. Chodí sem na vycházky mateřské školky, školní družiny i děti, které právě v přírodopisu ptáky probírají. Kromě kachen a labutí se tu setkáte s holuby, kteří jsou tak zvyklí na kontakt s lidmi, že vám málem vyletí až do klína. Potkáte tu racka, ondatru, kousek dál pod břehem i bobra. Ten jediný snad nejeví zájem o lidskou potravu. Díky panu profesorovi je na tomto kousku břehu neustále živo. Lidé chodí kolem po chodníku, starého pána pozdraví a myslí na to, jaké to tady jednou bez něho bude podivné ticho. Aspoň nikdo z nás zatím neví o náhradníkovi, který by byl ochotný přinášet ptákům denně křupavé rohlíčky. Přála bych si, aby tu s námi starý pán pobyl ještě hodně a hodně dlouho. A až bude muset odejít krmit kačenky někam do nebeské dálky, v našich očích bude sedět na své lavičce s rohlíkem v ruce stejně dál.