Já sama jsem po žádném zvířeti nikdy nezatoužila. Měla jsem a mám raději květiny. Jinak to bylo s mými dětmi. Jakmile trochu povyrostly, začaly žadonit, ať jim koupím psa.  Problém by to nebyl. Máme dům a zahradu, ale co když je po čase omrzí a já budu kmitat ještě kolem psa.

Pak se mi jednou dcerky vrátily z prázdnin od tety. Nejdříve šla ta starší, tehdy jí bylo deset let. Měla za úkol, připravit mě na překvápko. Za ní šla ta šestiletá s malým uzlíčkem v dlaních. Tak se k nám dostal RICK,  brakýř jezevčíkový.  Že je to lovecký pes, jsme zjistili, když oškubal zadek sousedovic slepici, která to nestihla pod plot. A těch lumpáren provedl víc. Vykoledoval si boudu a řetěz. Aby měl možnost rozběhu, byl řetěz hodně dlouhý.  A tak jsme milého Ricka našli jednou sedět na borovici, protože honil kočku. Ještě, že se bál dolů, jinak by se asi uškrtil. A tak šel znovu do volného výběhu. Jenže, jakmile začaly hárat feny, byl k neudržení. Podhrabal se pod plotem a několik dnů byl nezvěstný. Pak se zase vrátil, většinou s natrženým uchem a dobu prospal, jak ho milostná dobrodružství vyčerpala. Jednou se nám ztratil během sobotního dopoledne. Sice nám bylo divné, že jsou v plotě vytržené dvě laťky, ale nepřikládali jsme tomu žádnou váhu. Po městě jsme vylepili fotky, ale Rick se už nikdy nevrátil.

Dcery chtěly náhradu, tak jim taťka jednou přivezl malinkatého dalmatina. Dostal jméno MAX. Byl to takový trouba. Každému věřil a s každým  si chtěl hrát. A to se mu stalo osudným. Jednou jsem se vrátila z práce dřív a šla se podívat za Maxem na zahradu. Měl tam svou boudu a v domě nechtěl vůbec být. Sousedovic tři kluci si Maxe zavolali k plotu a všichni tři se na něj vymočili. Okamžitě jsem vlítla na sousedku a předvedla jsem trochu Itálie. Příští den začal Max zvracet a sotva stál na nohou. Jela jsem s ním k veterináři a ten mi řekl, že je otrávený, že zkusí infuze, ale moc naděje nedával. Za dva dny nám Maxík umřel. Na ty jeho oči nikdy nezapomenu. Chtěla jsem souseda zažalovat, ale policajti mi řekli, že pokud jsem ho nechytila za ruku, tak že může on mě zažalovat pro pomluvu.

Dalšího psa jsem už nechtěla ani za nic. Jenže kolegyně v práci se rozváděla a měli doma dvouletou kokršpanělku Peggy a ani jeden z nich ji nechtěl. Jela jsem se na ní podívat, hned mi skočila na klín a bylo rozhodnuto. Hlídali jsme ji, jako oko v hlavě. Na zahradu směla jen v doprovodu. Takhle jsme to zvládli sedm let. A pak jednou nechala dcera otevřené dveře na zahradu, Peggy si našla v živém plotě buřta a dopadla stejně jako Max.

Sousedi se už odstěhovali a já mám od už jenom papouška. Psa už nechci, vždycky to bylo, jako by umřel člen rodiny. Jo a toho našeho Ricka jsme našli zakopaného za plotem. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10