Činčily chovám již od svých 12 let. Tato roztomilá zvířátka mě uchvátila nejen svým heboučkým kožíškem a zvídavým pohledem, ale především svou okouzlující inteligencí.

Nelly byla moje nejmilejší činčilka. Samička, kterou jsem si přivezla ještě jako miminko od paní chovatelky z vesničky za Pardubicemi. Nelly krásně rostla, užívala života a když dospěla, dostala za partnera Denýska, samečka silver. Láska na první pohled, dokonalý pár. Brzy na to nám Nelly nadělila svá první trojčátka, stala se z ní vzorná maminka a z Denýska tatínek.
Mláďátka rostla jako z vody a Nelly byla opět březí. Brzy potom, co první chlupáčci odešli do nového domova, se Nellynce narodila další trojčátka, o které se opět velice vzorně starala.

Protože by mohla zabřeznout po porodu znovu, tentokrát jsem Denýska oddělila. Samička činčil by totiž měla rodit maximálně 2krát do roka, aby ji březost a kojení příliš nevyčerpalo.
Mezitím jsem si do svého chovu pořídila novou samičku a rozhodla se chov trošku přeorganizovat.
Nelly měla dostat nového partnera Jimíka a Denýsek dostal novou violetí slečnu Adélku.

Netušila jsem však, co bude následovat. Čas plynul, páry jsem měla sestavené a radovala se, jak se mají činčiláčci rádi.
Jednoho dne jsem jako jindy pouštěla Nelly běhat po chodbě, aby se z klece trošku protáhla a proskočila. Když jsem ji pak ale vrátila do klece, něco bylo špatně …
Nelly odmítala jíst a měla jakoby křeče, nevěděla jsem, co se děje a pořád, celý večer jsem ji sledovala. Ráno jsem ji zvážila a rozhodla se mazat k veterináři.

Paní doktorka ji prohlédla, změřila teplotu, poslechla, ale nic se jí, zdá se být nebylo. Píchla Nellynce výživu a nějaké vitamíny a „přijďte zítra“. Doma jsem Nellynku dokrmovala ze stříkačky řídkou kaší a druhý den opět na kontrolu. Paní doktorku jsem upozornila, že Nelly o 150 gramů přibrala, jestli by nemohla být březí a nenastal třeba nějaký problém v březosti. Veterinářka Nelly prohmatala bříško, ale prý březí není. Usoudila, že s největší pravděpodobností se jedná o přerostlé zadní stoličky. Činčilky na přerůstání trpí a protože přestala jíst, přišlo mi to i vcelku logické. Objednala jsem tedy Nelly na broušení zoubků v inhalační narkóze na veterinární kliniku do Hradce. Panu doktorovi jsem všechno vysvětlila, jak jsme k tomu došly a jak se její stav vyvíjel.
Řekl mi, že mi po obědě zavolá, až bude Nelly po operaci a večer si ji budeme moct vyzvednout.

Když mi asi ve 2 hodiny volal, říkal, že je všechno v pořádku, že to zoubky nebyly, že tlamička je naprosto v pořádku, ale že dělal kontrolní ultrazvuk a zjistil, že samička je březí a viděl již 2 kostřičky miminek. Vysvětlil mi, že je to poněkud komplikace, ale že je činčilka v pořádku a po narkóze probraná, že si večer máme přijet.

V 6 hodin jsme s manželem vešli do čekárny na recpci kliniky se ohlásili a čekali, než nám Nellynku předají. Čekání bylo nekonečné,  pacienti, kteří přišli po nás už odcházeli a s námi se pořád nic nedělo … Bylo mi jasné, že se něco děje. Po hodině čekání si pro nás přišla paní doktorka. Nellynku měla na stole v kleci, malá už zase spala. Domluvili jsme se, že si ji pro jistotu ještě nechají v inkubátoru vzhledem k březosti, že na ni přeci jen dají větší pozor. Zklamaní jsme odjížděli domů.

V deset hodin večer jsme se chystali spát, tak jako jindy, z ničeho nic se mi rozezvonil mobil, klinika. Srdce jakoby se mi zastavilo a koktavým hlasem jsem se představila. Paní doktorka mi oznámila, že moje malá šmudlinka zkolabovala a bohužel byla i resuscitace neúspěšná!
Slzy už se mi nepodařilo udržet. Během chvilky jsem přišla o svou nejmilejší samičku i o její nenarozená miminka …

Až později jsem se při bádání na webových stránkách zahraničního chovatele dočetla, že březí samičky ve 12.- 14. týdnu mohou na pár dnů přestat jíst, protože vstřebávají plod, který by nebyl životaschopný, což může být provázeno občasnou křečí. Bohužel, to jsem se dozvěděla až pozdě, ale nečekala bych, že veterinářka v Jaroměři nepozná březost i po tom, co jsem ji na možnost upozornila. Prostě ji vyloučila, aniž si udělala nějaké kontrolní vyšetření.
 
Závěrem bych chtěla poděkovat personálu veterinární kliniky, kde se o mou Nellynku úžasně starali a byli všichni moc milí.