Příběh mojí Mišelky

Budu Vám vyprávět příběh o jedné fajn morčecí slečně Mišelce. Není to zase tak dávno, co mi umřelo moje druhé morčátko Jaroušek. A proto jsem si přála mít znovu morče. Mamka mi říkala, že zatím žádné morčátko nedostanu, protože jsem chtěla černobílou, malou samičku a v inzerátech žádná nebyla, a dokonce ani v prodejnách zverimexu.

Asi po pěti měsících rodiče jeli i s mým mladším bráškou do města. Byla jsem doma jen s naším pejskem Benjikem, když vtom mi zavolala mamka, že prý v Globusu mají malinké morčátko, ale je celé černé, jen má malý bílý flíček. „A je to holka, nebo kluk?“ zeptala jsem se. „To nevím,“ řekla mamka. Dlouho jsem se rozmýšlela, ale nakonec jsem řekla, že ho nechci, kdyby to byl náhodou kluk.

Šla jsem si i s Benjim sednout do křesla a pomalu mi bylo smutno, až do breku, že jsem neřekla ano, protože to byla jedna z mála možností mít černé, i když jen s malým bílým flíčkem. Pořád jsem musela myslet na to, jestli ho rodiče nakonec vezmou, i když jsem řekla, že ho nechci, nebo ho nevezmou. Pořád jsem chodila po pokoji k oknu a zpět. Když rodiče přijeli, rychle jsem se šla podívat na chodbu, jestli rodiče morče nakonec nevzali. Šla jsem do místnosti u záchodu, a co nevidím. Bylo tam malinkaté černé morčátko s bílým flíčkem a vedle něho druhé bílé s černou maskou přes obličej a puntíky. „Vy jste nakonec to morčátko koupili?“ otázala jsem se překvapeně. „Prodavačka říkala, že to je holka, ale aby to nedopadlo jako s Bublinkou,“ odpověděla mamka. Minule nám totiž prodavačka řekla, že morče je krátkosrsté a nakonec Bublinka byla dlouhosrstá rozetová. „Jé. Ta je slaďoučká,“ rozplývala jsem se nad krásným malinkatým morčátkem. „Já mám Dalmatina,“ oznámil bráška. „Co? Jaký dalmatin?“ nechápala jsem bráškova slova. „Moje morčátko je rasa Dalmantin,“ rozesmál se. Jméno jsem si nemusela pro své morče dlouho vymýšlet. Jsem velkou fanynkou Seleny Gomez a tak jsem i svému morčátku dala jméno Selena. Můj bráška dal morčátku jméno Ferda. Moje morčátko vypadalo jako malinkatý bobeček. Jenže když jsme šli k Seleně, tak si nikdo na její jméno nemohl vzpomenout. Dokonce ani já, ale morče mi i přesto někoho stále připomínalo. Chvilku jsem přemýšlela, až jsem si vzpomněla na jednu pohádku, Byl jednou jeden les, na kterou jsem se koukala.

V té pohádce byla jedna jezevčice Mišel a to moje morčátko se jí strašně moc podobalo. A tak jsem ji přejmenovala na Mišel. To už jsme si pamatovali všichni dobře. Asi měsíc na to se mi zdál o Mišelce zlý sen o tom, jak zemřela a hned druhý den na to další. „Určitě se něco stane,“ říkala jsem mamce. Mišelka zatím rostla jako z vody a pomalu se stávala dospělou morčecí slečnou. Nastaly prázdniny a já jela na měsíc do Polska. S mamkou jsme si stále psaly a volaly přes Skype. Stále jsem se ptala na zvířátka, jak se mají. Jednoho dne, když jsem ještě byla v Polsku, mi mamka oznámila, že Mišelka má něco s nožičkou a že je možné, že nepřežije do té doby, než přijedu z Polska. S mamkou jsem si v tu chvíli nedokázala psát. Slzy se mi řinuly po tváři a já přes ně neviděla písmena na klávesnici. Odběhla jsem od notebooku, svalila se na válendu a pustila se do hlasitého pláče. Moje teta Gražinka a moje sestřenice Beatka mě stále chlácholily, ale já jsem nebyla k utišení. Deset minut na to jsem už jen vzlykala. Pak nastal večer a já nemohla usnout. Stále jsem musela myslet na mou ubohou Mišeličku a na ty sny, co se mi dřív zdály. Vzlykala jsem a říkala si: „To byly ty sny. Můžou za to a moje Mišel kvůli nim zemře. Mišel je přeci ještě tak mladá. Je jí teprve jeden rok.“ Nakonec mě to přemýšlení a vzlykání zmohlo a já usnula. Dny v Polsku ubíhaly a já se pomalu začala smiřovat s tím, že se s Mišelkou ani nerozloučím.

Nastal den odjezdu. O dvě až tři hodiny později. Přijeli jsme domů a já se šla přesvědčit, jestli je moje zlatíčko Mišelka v pořádku. Měla sice trošku zraněnou tu nožičku, jak mi mamka psala, ale nejhůře nevypadala. Byla stejně aktivní, jako před mým odjezdem do Polska. Rychle jsem se s ní pomazlila a byla jsem šťastná, že žije a je veselá. Po měsíci a půl po příjezdu z Polska se s Mišelkou začalo dít něco divného. Začala polehávat, když ji bolela nožka, tak to dělala také, ale méně než teď. Po pěti dnech jsme jí nahmatali, že dokonce tloustne. Začala jsem se bát, že má nějakou nemoc. „Uvidíme, co s ní bude dál,“ řekla mi mamka. No ale za týden už jsme jí nahmatali veliké bříško, a dokonce i hádejte co… Mláďátka. Lezla jí po celém bříšku a nám to došlo.

Mišel čeká mladé. Začala jsem se strašně radovat. Měla to totiž být moje první morčecí mláďátka. Proto jsme Ferdu od Mišelky oddělili do jiné klece, aby jí neublížil a po porodu hned nenakryl. Mišel do tří dnů porodila krásná, zdravá morčátka. Ferda se  po celý porod díval na Mišel z plošiny své klícky. Jedno morčátko je celé černé, obličej celá máma a ušiska netopýrka má po tátovi. Druhé je rezavočerné. „Alespoň si teď můžeme být jistí, že Ferda je kluk a Mišel opravdu holka,“ usmívala se moje mamka. Teď už je morčecím děťátkům pět dnů a všichni i s Mišelkou a Ferdíkem zde žijeme šťastně a spokojeně i s novým přírůstkem do rodiny.

Autor:fričounek