Tahle příhoda se mi stala vloni na podzim. Byla jsem v parku na procházce s kočárkem, ve kterém spokojeně dřímala moje holčička. Bylo docela pěkně a já se toulala mezi stromy a nasávala vůni podzimního listí.

Nevím, jestli jste si někdy všimly, jak krásně voní spadané listí. Já mám nejradši javorové. Jeho vůně je taková zemitá a kořeněná. A podobně voní ještě dub. Vítr občas zafoukal a mně se na hlavu snesla celá záplava barev, ze začátku jsem měla tendenci vybírat Gábince listy z kočárku, ale pak jsem to vzdala.

Ale napadlo mě, že si nějaké pěkné listí nasbírám na podzimní dekorace. Zaparkovala jsem kočárek do trávníku (nefungovaly mu totiž brzdy) a šla sbírat. Jak jsem tak chodila, zdálo se mi, že se listí přede mnou hýbe. A hele, myš. Povídám si a čekám, jestli se mrška ještě nepohne. Inu, něco se pohnulo, ale myš to nebyla.

Jdu blíž a vidím, že v listí se schovává želva! Docela velká, určitě 12 cm na délku. Na líci měla žlutý flek, takže žádné suchozemské zvířátko, které se zatoulalo někomu ze zahrádky. Tohle byla vodní želva, kterou nejspíš někdo vypustil do volné přírody, protože se mu už nevešla do akvárka. Nechat jsem ji tam nemohla, to se ví. Chudinka by zmrzla. Naložila jsem ji pod kočárek a upalovala domů.

Gábinka pořád sladce spala v předsíni, tak jsem želvu opatrně přenesla do koupelny. Opatrně proto, že tyhle vodní potvůrky umějí pěkně hryznout, když dáte prsty na nesprávné místo. Napustila jsem do umyvadla vlažnou vodu a nechala ji trochu se ohřát.

Mezitím jsem ze spíže vyštrachala staré akvárko (ještěže jsme terarijní rodina), napustila ho vodou a z takové skládací dřevěné harmoniky (původně pro křečka) a několika kamenů z akvária vytvořila ostrůvek, na kterém se mohla želva vyhřívat. A želvička mohla jít do svého provizorního domova. Hledala jsem po mrazáku nějaké maso, abych ji mohla na krmit, ale jako naschvál tu bylo jen uzené kuře a šunka.

Nakonec jsem zalovila mezi dorůstajícími pavími očky, vybrala ty, které neměly příliš dobře vybarvené ocasy a hodila je želvě. Smlsla si, potvůrka. Přece ji nenechám umřít hlady. I když mít doma něco jiného, neudělala bych to.

Želviččin příběh nakonec dopadl dobře. Podala jsem inzerát, že daruji vodní želvu, protože opravdu nebylo v mých silách starat se o další zvíře a po dvou dnech si pro ni přišel pán, který želvičky chová. Řekl mi, že je to samička a že se mu zrovna hodí do uvolněného akvárka. A nad bezcitností toho člověka, který ji volně pohodil v parku, jen zakroutil hlavou.