Bylo jednou jedno strakaté telátko. Skotačilo s ostatními kamarády-telátky. Jednou si pomyslelo: Kéž bych nebylo strakaté, chtělo bych být žluté jako sluníčko, co svítí a hřeje nebo zelené jako šťavnatá travička nebo bílé jako maminčino mlíčko. Bé, bé, bé, nechci už být strakaté! Sluníčko to uslyšelo a poslalo mu žlutou barvu z oblohy, travička dodala zelenou na nožky a bílé mlíčko se mu usadilo na čumáčku, když se napilo od maminky.
Pyšné telátko si radostně vykračovalo po pastvině, ale co to? Ostatní telátka si s ním nechtěla hrát, bála se ho a honem, honem utíkala ke svým maminkám kravičkám. Smutné telátko nemohla poznat ani jeho maminka! Telátko se žalostně rozplakalo: Bé, bé, bé, chci být zase strakaté!
Sluníčko se rozesmálo na obloze a poslalo mráček s dešíkem, aby smyl žlutou barvu, nožky si telátko smylo v mokré trávě - a čumáček mu olízala jeho maminka, která ho potom už poznala. Dlouho mu pak vyprávěla, že každý má být spokojený s tím, jaký se narodil, je podobný své mamince i tatínkovi, kteří ho mají rádi.
Sluníčko jim zamávalo na pozdrav a zapadlo za obzor, všechna telátka se svými maminkami odešla do stáje. I travička si potřebovala odpočinout a trochu vyrůst, aby zase mohli všichni ráno na čerstvou pastvu.
- A ty teď rychle spinkej, ať do rána taky kousek povyrosteš ! Dobrou noc!
Autor: Ambra