Peggy a život s ní

Měla jsem trpasličí pudlici jménem Peggy. Tak jako v každé rodině bývá pes skoro jako dítě hýčkané, tak i naše Peggynka byla miláčkem naší rodiny. Peggynku jsem si pořídila vlastně jako první v našem paneláku. Dlouho jsem po pudlici toužila, i když mi to manžel rozmlouval, že je to závazek, jako s dítětem. A měl pravdu.

Vše se točilo kolem ní, ráno vstávání, večer jít vyvenčit a když jsme chtěli někam jet, museli jsme ji s sebou vzít, neboť jsme ji neměli kam dát. Na útulky nebyly peníze a tak dovolená nepřicházela v úvahu. Tak jsme trávili dovolené v kempech, byl to ale také problém. Do některých kempů psi nesměli.

Také z jednoho kempu nás vyhodili, přesto, že jsem ji chodila venčit mimo kemp. Přestěhovali jsme se do jiného kempu, kde psi mohli být, tak jsem byla šťastná, že budeme obě spokojené. Peggyna byla na mně dost závislá, kam jsem se hnula, byla ona za mnou. Netrvalo dlouho a správce nám řekl, že psi musí být jedině na vodítku, s čímž Peggyna absolutně nesouhlasila. Když usnula v karavanu, šla jsem na pokec za kamarádkami. Ale ona jako by to čuchala, vidím, jak se Peggy žene přes celý kemp za mnou. A dostala jsem vynadáno. Byli jsme z toho otrávení celá rodina, protože uhlídat psa tak, aby to vyhovovalo všem, bylo dosti náročné.

Zanedlouho nám nabídl strýc, že nám prodá chalupu, třeba na splátky. Byla to výhodná koupě, tak jsme do toho šli.

Na chalupě bylo Peggynce dobře, kdy chtěla, mohla jít na zahradu, když se jí nechtělo, zalezla do pelíšku.

Karavan jsme prodali a část na chalupu umořili a šetřili na další splátky.
Když jsme měli skoro vše splacené, Peggynce se udělal nádor na žlázách a začalo lítání po doktorech. A jak je známo, veterináři Vám neřeknou, že je to nevyléčitelné, jen z nás tahali peníze a já viděla, jak Peggynka trpí.

Nebylo to k životu a tak sem se rozhodla, že ji nechám uspat. Když jsme jeli na veterinu, nebyla jsem skálopevně přesvědčená a tak jsem řekla manželovi, že se asi vrátím bez ní. I manžel ji miloval a tak rozhodnutí bylo zase na mně.

Veterinář mi chtěl dávat zase nějaké prášky, injekce, mazání, rentgeny atd., což jsme již před tím absolvovali.

Dost mne naštval, že ji nechává trpět a bylo rozhodnuto. Peggynka spí v psím nebíčku a já si často vzpomenu, když krájím maso, jak stála u kuchyňské linky a loudila masíčko.

A na Silvestra? To se strašně bála petard. Musela jsem ji dát do koupelny, zabalit do deky, aby co nejméně slyšela, ale přesto se drkotala po celém těle.
Dnes už spí v tom psím nebíčku, ale dožila se 17 let, což si myslím u psa není krátký věk.

A závěrem? Asi si řeknete, že nemám ráda zvířata, mám, ale jiného psa již nechci, nebude to Peggynka, byl by to jiný pes, který by měl jiné vlastnosti a já chci mít vzpomínky jen na ni.

Peggy, posílám Ti vzpomínku do psího nebíčka, je mi smutno:(