Tato pohádka vznikla na motivy příběhu o našem prvním kocourkovi Mikešovi. Více se dočtete v článku: Náš černoušek

Vzhledem k tomu, že mám malé děti, vymyslela jsem tedy nejen pro ně tuto maličkou pohádku o našem bolavém koťátku.

Jednoho krásného letního dne se narodil malý kocourek. Byl tak maličký, že se o sebe ještě nedokázal postarat sám a byl moc rád, že má u sebe svou maminku kočku, která ho krmila svým mlíčkem. Jak šel čas, kocourek rostl a sílil. Už byl schopný se postavit na své maličké tlapičky, kde mu rostly takové drobounké drápky. Jeho tělíčko se pokrylo černou srstí a vlastně byl černý úplně celičký a tak mu začali říkat Mikešek.

Po měsíci hraní a dovádění u své maminky zkusil první mlíčko z misky a málem se v ní utopil, takový to byl hladík. A když mu zesílily zoubky, tak mohl kousat i tuhou stravu jako třeba masíčko a granulky. Už svou maminku nepotřeboval. Byl svým vlastním pánem. Bylo to vlastně ještě hravé kotě a nevěděl nic o tom, že na něj číhá hodně nebezpečných věcí, s klidem si skákal ze stromu na zem a ze stromu na strom.

Jednou také tak sebevědomě a hravě skákal u autobusové zastávky. Drápky mu však vypověděly službu, nebo se špatně uchytl a BÁC Mikešek spadl ze stromu a svalil se rovnou pod kola projíždějícího autobusu.

"MŇAU, mňau, mňau," naříkal, v očičkách slzenky jako hrachy. A jazýčkem si lízal své nožičky. S vypětím všech svých kočičích sil se doplazil k sobě domů. Měl moc veliké bolístko a celou cestu mňoukal bolestí. U sebe doma si zalezl do nejteplejšího místa a tam  si zase olízl své nožičky.

Chudáček, nemohl se na ně ani postavit a tak se pro jídlo plazil.
Mikeška uviděla kamarádka Lízinka.
"Co se ti, kamaráde můj, stalo?" ptala se a lísala se k němu. Mikešek jí ukázal bolavé nožičky, ona je svým jazýčkem také olízala. "Chudáčku můj, počkej, seženu pomoc,“ mňoukla a odešla.
Mikešovi tekly slzenky plné bolesti, ale statečně čekal.
Lízinka běžela k sobě domů a tak dlouho žalostně mňoukala u svého páníčka až vstal a šel se podívat, kam ho Lízinka táhla.
„Ale no to se podívejme, Mikeš,“ zvolal.
To černé chlupaté uslzené a hlavně bolavé cosi vzal do náruče, pohladil ho po zádíčkách a řekl, že mu pomůže. Vzal ho k doktorovi, co léčí zvířátka a doktor se na ty bolístka podíval, nechal Mikeška prosvítit rentgenovými paprsky a hned věděl, že ten kluk černá ušatá má zlomené obě zadní nožičky.
Dal mu injekci od bolesti a medicínu, a nařídil mu klid, žádné skákání, žádné běhání, nožičky se musí uzdravit, řekl, a předal Mikeška zase do náruče páníčka od Lízinky.
„Jenom buď v klidu," řekl páníček, "já už se o tebe postarám, stejně jste s Lízou věrní kamarádi. Ona bude tvoje sestřička a já na tebe budu dohlížet, jestli plníš vše, co ti pán doktor nakázal,“ dodal ještě, usmál se na černouška a vyrazil domů.

Doma si dal Mikeška na pelíšek, dal mu k jídlu to nejlepší masenko a granulky a Mikešek po jídle spokojeně usnul. Lízinka se o něj starala opravdu vzorově a  po pár měsících mohl zase skákat ze stromu na strom, ale tam, kde je ta zastávka, tak tam už nikdy nešel.


Autor: Diesonne

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10