Bylo mi asi 9 let. Byly jsme se sestrou na koupališti a najednou vystoupila mamka a volá na nás: "Holky, koukejte co máme za nový přírustek."

A najednou pustila na zem maličkou chlupatou kuličku. Myslely jsme, že je to kočička, ale nakonec, když ta chlupatá kulička přiběhla k nám, tak jsme zjistily, že je to pejsek. Je sice něčím křížená, ale to nevadí. Byla tak krásňoučká (byla to fenečka). Tak jsme ji pojmenovaly Jůlinka. Koupily jsme jí pelíšek a daly do něj polštářek, aby měla krásně měkoučko pod sebou. Koupily jsme vodítko. Prostě jsme z ní měly radost.

Pamatuji si, že jsme se hádaly, kdo ji bude venčit. Dokonce jsem si nařídila budík, abych ji vyvenčila první, třeba i v 5 hodin ráno. No a pak jsme si na ni už zvykly a hádky pominuly, ale stejně jsme se střídaly. No a začala nám růst, líbilo se nám, že je furt chlupaťoučká a chundelatá. Jůlinka byla největší a je stále mamčin mazlík. Byla to přeci ona, co si ji hlavně vzala.

Když nám vyrostla, tak jí taťka stloukl boudičku. A tak se jí tam zalíbilo, že už nechtěla být doma. Když byly nějaké svátky, tak jsme si ji vzali domů a dostala na svém talíři od nás nějakou dobrotu. Takže Vánoce, Velikonoce  a i své narozeniny slavila doma s námi. Pak se naši rozhodli, že si vezmou ještě jednoho pejska domů, ale už né štěnátko, ale z útulku staršího pejska. Byl to vlčák Ryta.

Byla krásná, ale řekli, že je stárá a že potřebuje dožít stáří v klidu. Naši souhlasili. Každé Vánoce nám z útulku vozili 10 kg granulí a konzervy. To se ale pejsci měli. No Rytu jsme měli asi 3 roky, do dneška si pamatuji, jak Ryta umřela, bylo krásně ten den, a my jsme jeli na výlet a tak jsme nechali psy doma. A Rytka k nám přiběhla hlavně k taťkovi a úplně se s ním loučla i s námi, ale s taťkou víc.

A v autě prohlasil, že to vypadalo jako by se sním loučila. A tak jsme dlouho na výletě nebyli a jeli jsme honem domů. Taťka chtěl za ní a jak jsme přijeli, tak naše Rytuška už ležela na dvorku s jazykem venku (vypadalo to jako by se smála ze spaní), zavolali jsme "Rytuš", ale ona nic. Tak jsme věděli, že je konec.

Jůlinka jen lítostivě kňučela. Oplakali jsme ji a pohřbili. No a Jůlinka s námi rostla a žila dál. V roce 2008, den před Vánoci šel taťka s Jůlinkou na procházku, byla zvyklá chodit bez vodítka, no a nějak se rozběhla z kopečku a rovnou na silnici pod auto. Tekla jí krev z pusy a z uší, nemohla se postavit a sotva dýchala. Já jsem říkala, ať ji odvezou na utracení. Aby se netrápila bolestmi. Ale o tom mamka nechtěla ani slyšet, že jí z toho dostane. A tak jí léčila a Jůlinka se z toho dostala a dnes už naše stará babička Jůlinka chodí a má radost ze života. Dožívá si klidného stáří a stále odpočíva, ale jakmile slyší o tom, že jde na procházku, tak vyskočí a je z ní opět mladice.

Co jsem zapomněla dodat, že umí poprosit, normálně si stoupne na zadní pacičky a předními prosí a u toho jakoby vrní. Je šikovná....a hodná. Přeji si, aby s námi byla ještě dlouho.

Autor: Lulu86

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10