Položí si černou hlavu oddané kamarádky do klína, ruku položí na hrudník a ucítí slaboučké údery psího srdíčka. Ne, ještě není pozdě! Třesoucíma se rukama vyťukává tísňovou linku na svém mobilu. Policie přijela během deseti minut. Každá z těchto deseti minut se jí zdála nekonečná. Za policií přijíždí sanitka, ošetřovatel jí stírá krev z rány na čele a zajímá se o její roztrženou nohu. Ona ale bolest necítí. Nemůže, vždyť její Jessi je na tom hůř…, umírá.

„Pomožte, prosím, mému psovi!“ Křičí zoufale. Policista pohlédne na bezvládné tělo psa a odpoví: „Vždyť nežije.“ „Dýchá, ona dýchá,“ pláče Lucie. A opravdu, Jessi z posledních sil mávne přední tlapkou, jako by tušila, že jde o vše.
Konečně se policista odhodlá a psa odváží k veterináři. Lucka míří v sanitce opačným směrem do nemocnice. Pro slzy nevidí, nevnímá. Když čeká na rentgen, lidé ji zvědavě pozorují.
„Slečno Nová, máte zlomenou nohu,“ říká žena v bílém plášti a sešívá jí ránu na čele. Nohu jí dají do sádry a sestřička volá sanitku, aby ji odvezla domů. Na dveře zaklepe policista, který odvážel její Jessi. Něco tiše říká sestře. „Co je s Jessi?“ vykřikne Lucka. „Bohužel, pes zemřel již v autě.“ „Chci být u ní. Musím ji vidět,“ chvěje se Lucie.
Policista ji odváží k veterináři. Na chladném stole v zadní místnosti leží její nejvěrnější kamarádka. Oči má zavřené, jako by spala. Její černou, lesknoucí se srst skrápí Lucčiny slzy.
„Měla poškozený mozek, přerušenou míchu a řadu vnitřních zranění.“ Doléhá k ní hlas mladého veterináře. „Zemřela ale bez bolestí. Upadla do šoku a již se neprobrala.“
Policista odveze Lucku domů. Hned za dveřmi bytu se Lucka sesype do Jessinčina pelíšku. Opodál leží miska s granulemi, vedle miska s vodou, uprostřed kuchyně gumový míček, který Jessi tak ráda aportovala. Na stěně visí Jessina fotografie. A Jessi už není… Lucka pláče a pláče.
Týden nevyšla z bytu. Sanitka ji jen vozila na kontroly na chirurgii. Pila jen vodu, jedla piškoty. Byla jich doma spousta, Jessi je dostávala jako pamlsek. Po měsíci jí sundali sádru a ona se vrátila zpět do práce. Byla ale jiná. Často plakala, v noci se budívala ze spaní a oplakala setkání s každým psem. Potkávala pejskaře, které znávala z procházek. Ona už mezi ně nepatřila. Nikdo ji doma nevítal, nikomu se nemohla svěřit.
Jednou zazvonil telefon. Volal veterinář, ke kterému chodívala s Jessi. Fena jeho známých měla pět štěňat. Tři již prodali, jedno si nechali a jedna fenka je dosud volná. Je to zlatý retrívr a má 7 týdnů. Nabídl ji Lucii. Lucka odmítá. Žádný pes už nebude jako Jessi.
V noci nemohla spát. Zdálo se jí o štěňátku. Udělala dobře? Vždyť jí tak chybí vycházky a skotačení se psem.
Druhý den byla sobota, Lucka nešla do práce. Po snídani si rozložila fotoalba a vzpomínala na Jessi. Bylo to poprvé, co se na její fotky od nehody podívala. Dříve nemohla, bylo to moc čerstvé. V deset hodin někdo zazvonil u dveří jejího bytu. Otevřela. U dveří stál veterinář, v ruce malé zlaté klubíčko. „Dobrý den, nezlobte se, přinesl jsem vám štěňátko ukázat. Potřebuje někoho, kdo ho bude mít rád. A vy psy milujete. Nemůžete přece zůstat bez psa?!“
Lucka se poprvé od nehody upřímně usmála. Okaté klubíčko ji tak rozněžnilo, že pozvala muže dál. Uvařila kávu a od fenky nemohla odtrhnout oči. Veterinář Radek jí vyprávěl, jak i on přišel před časem o svého milovaného vlčáka Bena. Ani on nechtěl dalšího psa. „Od té doby mám již druhého,“ ukončil své vyprávění.
Fenka dostala jméno Aida a u Lucie už zůstala. Lucka se s Radkem začala často vídat. Chodili spolu venčit psy, do kavárny, do kina a bylo jim dobře. Chodívala za ním občas do práce. Setkávala se tu s jeho pacienty, ke kterým se choval láskyplně, jako k lidem. Jeho zázračné ruce vracely zvířatům zdraví a jí pocit bezpečí. Měla zase pro koho žít. Se zvířecí láskou přišla i láska člověčí. A ta jí chyběla mnohem víc. A měla se s ní komu svěřit.
A tak, když jednou hladila hustý kožich své nové kamarádky, zaslechly psí uši to, co už dlouho Lucka neřekla: „Jsem šťastná.“
Pája K.
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz