Na začátku letošního května jsme se vydali společně s manželem a naší dvouletou vnučkou Viktorkou do zoologické zahrady v Praze. Bylo hezké počasí, vnučka byla nadšená nejenom ze zvířátek v ohradách, teritoriích, pavilonech, ale především z volně pobíhajících zvířátek v dětském koutku.

Protože se odmala zvířátek nebojí, nedělá jí problémy si zvířátko pohladit či dokonce nakrmit. Takže když jsme se dostali ke kozičkám, nejdříve si kůzlátko pohladila, trpělivě čekala, až jí z dlaně sní krmení zakoupené z přístroje v dětském koutku. A pak co se nestalo.

Najednou, než jsme mohli s manželem zakročit, objala kozičce vystrčenou hlavu skrze plot a začala ji horlivě pusinkovat. Kozička držela jako přikovaná a Viktorka jak začala hned s pusinkováním, tak také ihned sama od sebe skončila.

Asi poznala, že dávat pusinky zvířátkům není to samé, jako mamince nebo babičce. Po tomto zážitku jsme se vydali k odchodu ze zoologické zahrady, protože malou již nějak nic nebavilo a začala být mrzutá.Doma jsme potom rodičům Viktorky i známým příběh vyprávěli a nikdo tomu nechtěl uvěřit. My s touto zkušeností máme zážitek i ponaučení pro naše další vnoučata.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10