Byli jsme čtyři děti narozené po roce  rychle po sobě. Bydleli jsme s rodiči v malém řadovém domku se dvěma místnostmi a kuchyní a malým dvorkem. Dnes už vím, že pro maminku to nebylo jednoduché. Chodila do zaměstnání, pracovala jako tkadlena a v práci se nalítala a doma vařila každý den večeře a ještě k tomu, aby toho neměla málo, tak velká zahrada dva kilometry od domku.

Když jsme dospívali, tak jeden rok se to tak nějak sešlo, že jsme končili najednou  první  tři sourozenci  školy a učiliště. Já a starší sestra jsme končily školy s maturitou a bratr učiliště. Ten se moc neučil, ale my dvě jsme byly dost svědomité a  také to bylo náročnější. Učit se v tom malém prostoru, kde nebylo žádné soukromí a klid (a to ještě nehrčela celý den televize, protože tam nic moc nevysílali), ale přece jen ostatní členové rodiny se tam vyskytovali, to  bylo na soustředění  náročné.

Moje sestra dělala nástavbu po gymnáziu  na ekonomické škole a bylo jí už dvacet let  a už se jí krutě zapalovala lýtka, tak si na mamince vymručela kotě, že aby se jí lépe studovalo.  Původně jako všechny děti  jsme chtěli  psa, dnes je v každém domě pes ne-li dva, ale našim se zdálo, že už  by toho bylo na tak malý prostor moc.

Pro klid v rodině a úspěšné dokončení studia  přišla do naší rodiny kočka. Tenkrát šel  nějaký večerníček kocour Fous a to se nám líbilo, tak se naše kočka jmenovala Fous. Někdy jsme jí, když jsme zjistili, že to není kocour, říkali Fousová a ona na to slyšela. Měla nás jako rodinu, o všechny pečovala a svoji lásku spravedlivě rozdávala všem.  Párkrát si pořídila koťata se sousedovým kocourem, ale pak se jednou nějak strhla, když byla koťata  (opět čekala mladé) a pak už nikdy žádná koťata neměla.

Doma myši  vychytané, nuda a odpoledne jsme chodili na zahradu, tak jezdila s námi, bud v tašce na kole, nebo jako  ozdobný předmět  vzadu za oknem  v autě. Autem jezdila ráda a jak se šlo (tedy jelo), to už sama otevřenými dveřmi nastupovala do auta. Nevadilo jí ani, že třeba  není naše.

Na zahradě měla volný pohyb a lovila myši, když nic neběhalo, tak jsme vzali kropicí konev a to už věděla, že bude legrace a  hned běžela lovit.  Zahrada u pole neměla o myši nouzi. Ráda s námi seděla a když jsme pracovali a pomalu se posouvali, tak si vylezla na nejbližší strom a pak skočila z legrace na záda  tomu na kraji a honem běžela o strom dál.  Jednou pod třešní  se vytvořila velká hromada a tak se šlo na vetřelce.  Kočka s námi. Lili jsme do díry vodu a začali vylézat malí křečci, kočka je ulovila, zakousla a naskládala si je pěkně do  řady.  Jako v pohádce o Budulínkovi nakonec  vylezla  i stará křečková. Všichni byli připraveni o život, ale kočka je odmítla konzumovat.
V létě, když jí bylo horko, tak přišla k sudu s vodou a nechala se celá namočit dobrovolně do vody za přední  packy (hlavu ne)  a ještě se toho domáhala. Večer, když se šlo domů, stačilo zavolat a kočka jela domů. Několikrát se jí nechtělo a tak zůstala přes noc na zahradě, ale přece jenom to byla kočka domácí a druhý den s velkým komentářem jela domů, nevím, jestli nám vyčítala, že jsme ji tam nechali, nebo se jí tam líbilo, pravdou je, že druhý den už stála u brány a čekala na odjezd.
V misce měla ráda mléko a k našemu pobavení jej konzumovala packou. To si namočila packu, olízala a tak pokračovala do konce, návštěvy si myslely, že je cvičená, ale asi si nechtěla namočit fousy. Takovou kočku už jsme pak nikdy neměli.