Je tomu zhruba dva roky, co se k mým rodičům zatoulalo malé kotě. Kočička nejprve byla tedy u sousedů na zahradě, ti ji vyhnali, a tak šla k nám, hrozně naříkala, a tak se jí naši ujali. Byla malinká a hrozně hubená, nejspíš by dlouho nepřežila. Měla divně svěšený ocásek a když se ho někdo dotkl, hrozně křičela. Hned druhý den s ní brácha jel na veterinu, tam mu řekli, že ocásek má zlomený, že to nevadí, že jí dají jen antibiotika, aby nedostala zánět.

Ocásek jí ale začal hnisat, a dokonce si ho natrhla, tak ještě ten den jel brácha na veterinu a ocásek jí museli amputovat. Zůstal jí asi deset centimetrů dlouhý ocásek a i díky svému zrzavo-bílo-černému zbarvení jsme jí začali říkat Rys.

Kočička rostla a všichni jsme si ji hrozně zamilovali. Naši mají ještě jednu kočku, ale to je taková mrška, jak něco nechce, tak klidně i kousne, ale Rys byl moc hodnej, kdybyste jí dělali nevím co, tak by se neohnala. Nejvíc si ji zamiloval můj brácha, který si ji bral do postele, a jen co přišel z práce, ptal se, kde je Rys.

Je to asi měsíc, co kočka začala zvracet a najednou i zhubla. Říkali jsme si, že to je tím, že běhá venku. Ale poslední týden přestala skoro jíst a pít a jen ležela. Brácha s ní jel hned na veterinu a paní doktorka řekla, že to vypadá na ledviny, že to kočky mívají, ale že je to mladá kočka a ledviny se většinou rozběhnou. Tak s ní brácha jezdil každý den na injekce a mamka jí musela dávat stříkačkou umělou výživu. Jenže kočka ji hned vyzvracela. Po třech dnech, kdy se to nelepšilo, jí doktorka vzala krev, problém byl v tom, že jak skoro nepila a nejedla, tak jí vůbec nemohla krev nabrat a z obou paciček dostala jen trochu. Jenže když to brácha odvezl do laboratoře, řekli mu, že to je málo a že z toho neudělají nic.

Přes víkend se kočka ještě zhoršila, jen ležela a smutně koukala, brácha ji hladil a tekly mu slzy. Bylo to opravdu hrozný koukat, jak se trápí. Když s ní brácha jel v pondělí na veterinu, tak doktorka řekla, že kočka je na tom špatně a že i kdyby jí vzala znovu krev, tak už nepoteče vůbec a i kdyby zjistila, co jí je, tak kdyby se to vůbec dalo léčit, možná by to ani nezvládla, protože je hodně slabá. Kočka se jen trápila a paní doktorka řekla, že by bylo nejlepší ji uspat. Bylo to opravdu hrozné, ale nakonec jsme to museli nechat udělat. Brácha ji pohřbil na zahradě pod starou třešní.

Byly jí teprv dva roky. Bude ještě chvilku trvat, než to přebolí, ale nedá se nic dělat. V kočičím nebíčku jí je určitě dobře.