Jelikož naše kočička Dixie byla jako malá strašpytel (a stále je), spávala ze začátku přes den nejčastěji zalezlá pod kanapem. Když jsme byli z domu pryč, Dixie po našem návratu vylezla až teprve tehdy, když se přesvědčila, že jsme přišli opravdu jenom my. Postupem času se cítila doma už natolik jistá, že zalézat pod kanape přestala.

Zato si oblíbila polštář u okna v ložnici pro hosty, kde spávala často přes den, někdy i celou noc. Když ráno nebyla v naší ložnici, manžel pro ni šel a přinesl ji na krátké pomazlení, než vstal do práce. Její předení pak bylo slyšet na chodbě dříve, než vešel manžel s Dixie vmuchlanou pod jeho bradou, že z té černé kuličky koukala jen ouška a její dlouhá vousiska.

Jak Dixie rostla, celý dům se stal pro ni jedním velkým pelíškem. Teď jí můžeme najít přes den spát u okna naší ložnice, na košíku nebo křesle v obýváku, stočenou v rohu kanape, nebo na své "bílé plyšové mámě". Nepohrdne ani krátkým dáchnutím za knihami, v nějaké krabici, na koberci, kam zrovna dopadá sluníčko, připadně v prázdné vaně, kde to v horkém létě krásně chladí. Tak to je naše kočička Dixie

Autor: Verculenka

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10