Můj manžel chová ve voliéře na zahradě andulky. Už jsme jich pár měli doma dříve, ale buď byly dost plaché nebo zase naopak velmi divoké. Tak většinou skončili ve voliéře. Rozhodli jsme se počkat až se zadaří a  budeme mít svůj vlastní odchov.

Ze začátku nic moc. Mladým se nechtělo asi ven a nebo se o ně přestali starat. Jeden rok se nám vylíhla krásná sněhově bílá s červenýma očima. Moc se nám líbila, tak jsme si řekli, že to je ta pravá. Bohužel, když manžel jí vyndal z voliéry, zakopl a andulka frrrrrrrrr a byla fuč. Nato jak byla mladá, tak lítala jak ďas.

Tak jsme zase čekali a v dalším vrhu byla taková žluto-zelená. (Jejího tátu jsme měli kdysi doma). Vyndali jsme jí z hnízda, prý to je nejlepší,  aby si na nás co nejvíce zvykla. Začali jsme jí říkat Rozárka. Dříve jsme dávali taková ta tradiční jména jako jsou Ferda, Pepíček a pod. Teď jsme se rozhodli pro Rozárku.

No ale časem se samozřejmě ze samice vyklubal krásný samec, který začal nádherně mluvit. Takže pořád slyšíme "Rozárko, kočičko, dej mi pusinku." "Ahoj, ahoj beruško, potvoro" a spoustu dalších věcí. Naše Rozárka si na nás tak zvykla, že s námi jí. Sedí na talíři a čeká nebo jí z toho talíře. Dokonce jednou, když jsem šila na šicím stroji, tak si sedla nahoru na nit a točila se jako na kolotoči.

Tenhle rok nám umřel náš samec ve voliéře a tak manžel říkal, že tam dá naší Rozáru ale to néééééééééééééééééééééééééééééééé.

Autor: SimonaPac

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10