Náš malý, velký šílenec

Vždycky jsem toužila mít svého pejska. Až ve dvaceti letech jsem se rozhodla si pořídit štěňátko - a v tu chvíli nastalo veliké dilema, jaké plemeno si vybrat??? Rozhodla jsem se pro Německého krátkosrstého ohaře. Začalo hledání na internetu, a hle zadařilo se a za měsíc jsme jeli pro štěňátko.

Přijeli jsme a tam se po zahradě honilo pět malých zmačkaných štěňátek. Vybrali jsme si holčičku hnědou jako čokoláda a dali jí jméno Mia.

Stala se plnohodnotným členem rodiny a to ona moc dobře ví a taky se tak chová. Má doma několik plyšových hraček, má svoji pohovku. Večeře musí být přesně v osm hodin večer, jinak štěká jak pominutá, po papání musím honem domů, čapne plyšáky a blbne s nimi.

Miluje běhání v lese, zbožňuje plavení na lodičce, musí s námi jet v autě, ať se jede kamkoliv, jinak nám pak nehorázně vynadá.

A jelikož je to lovecké plemeno, tak miluje lovení myší, ptáků, zajíců - již jednou sousedům vyvraždila všechny slepice.

Avšak je to naše milované sluníčko, které má své místo v našich srdcích, v naší rodině.

Již si bez ní nedokáži představit život, ač někdy něco rozkouše vzteky, že jí někde necháme samotnou. Nebo večer tak chrápe, že nejde i usnout. A při každé jízdě autem šíleně trpí plynatostí, že jen větráme.

Mia měla před týdnem již čtyři roky, a pořád nás něčím překvapuje, vždy nás něčím rozesměje........a tak to podle mne ná být.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10