Náš Denoušek

Když jsem byla malá, chtěly jsme se sestrou od rodičů pejska, ale maminka nám to vždy rozmluvila. Až když se narodil náš bráška - zvítězily jsme a tatínek nám jeden den před Vánoci přinesl nádherné štěňátko – pudlíčka. Byl celý černý – malé černé klubíčko. Byl nádherný. Pamatuji se, že i maminka při pohledu na Denouška zjihla. Jméno mu vybral bratříček a všem se líbilo.

Denoušek se s námi krásně sžil. Pomalu jsme ho brali na procházky, pamatuji se, jak jsme šli sídlištěm a nějaký pán: “Koukněte, ten je jak na baterky!“ Jojo, Denoušek se pomalu učil chodit a ze začátku chodil jak robůtek. Nedávno začal večer zničehonic lézt náš sedmiměsíční synek a vypadalo to úplně stejně. Legračně a mile. Jak vánoční svátky skončily, tak jsme zase musely do školy a na Denouška to dolehlo. Celou dobu byl někdo s ním, a pak najednou byl sám.

Chudák. Jednoho dne přišla maminka z práce první a měla počůranou kuchyňskou linku, a tak musel Denoušek přes den do garáže a prádelny - měl tam docela velkou plochu, dokonce mu taťka nechával později i otevřené auto a Denoušek tam spal.

Auto a jízdu autem miloval. Jinak mám pocit, že si nikdy nezvykl na to, že byl přes den sám. Když jsme později vyrostli a já nebo sestra jsme se učily na zkoušky, byl šťastný, že jel někdo s ním doma a nemusí DOLů. Byl to takový malý neurotik, když jsme ho ráno dávali do sklepa, často se schoval pod postel a klepal se tam. Já z toho vždy byla špatná, ale nedalo se nic dělat. Když jsme ho chtěli vytáhnout, velmi často na nás vyjížděl. Aby ne, raději byl s námi.

To dětství a vánoční svátky, všichni doma a pak konec - ho v tomto poznamenalo. Jinak to byl pořádný lumpík, jakmile jsme nechali otevřenou branku, hned pláchnul - několikrát jsme ho naháněli až v sídlišti a měli jsme hrozný strach, aby ho něco venku nesrazilo. Jednou takhle pláchnul, tenkrát byl doma jen taťka a já se zlomenou nohou. Taťka ho venku naháněl přes hodinu a tenkrát Denoušek dostal od taťky řemenem. Poprvé a naposledy.

Jinak myslím, že byl s námi rád. Bráchu měl jako brášku a často na něj žárlil. My ho měli všichni moc rádi. Každého nás vždy vítal tak, že skákal metr a půl do vzduchu. Když jsem měla punčochy, svlékala jsem se už před dveřmi, to asi sousedi koukali.

Jinak Denoušek se dožil 13 let, loni před Vánocemi umřel. Jak? To je jiný příběh.