Netrvalo dlouho a přehnal se nám přes dvorek temný tajfun, za nímž udýchaně vlál jeho v tu dobu brzy bývalý páníček. Rychlost, s jakou se to prapodivné stvoření pohybovalo, byla až zarážející. Nakonec se zvíře uklidnilo natolik, aby se dalo celkem v poklidu přivést na verandu a já ji konečně mohla spatřit. Srdce, které mi do té doby horlivě bilo nedočkavostí, vynechalo. Tak odpudivé zvíře jsem ještě neviděla! Tehdy mě napadalo jediné přirovnání – vyvrženec pekla.
Černé, divoce rozcuchané a místy slepené kudrliny pokrývaly její příliš velké tělo oproti podivně krátkým nohám s nepoměrně dlouhými drápy. Zeleně se lesknoucí oči, vyceněné zuby a celkově šílený výraz doprovázený zlověstným vrčením jen podtrhoval to, co jsme si v tu chvíli mysleli všichni – nebudeme to s ní mít lehké. Nespletli jsme se.
Kromě toho, že byla, jak jsme velmi rychle zjistili, neskutečně rozmazlená, zvyklá dělat si, co sama chce a na povel sedni, odpovídala agresivním vrčením, jako by to bylo pod její úroveň, byla také velmi vybíravá v jídle. Jak nás její bývalý pán informoval, psího žrádla z konzervy se netkla, ani kdyby byla týden o hladu a o granulích nikdy ani neslyšela. Na otázku, co tedy jí, jen stroze odpověděl, že to, co oni. Den předem prý měla svíčkovou s knedlíky. Na co nás ale neupozornil, bylo, že bez masa. Naše malá bestie byla psí vegetariánka! To nám bohužel došlo až po třech dnech, kdy jsme jí podstrojovali tím nejlepším masíčkem, abychom se jí zavděčili a ona zarytě hladověla.
Být rodina s nejodpudivějším psem v okolí, jak o nás velmi brzy začali mluvit sousedé, nám nevadilo. Hýčkat si doma rozmazlené tvrdohlavé a sebestředné monstrum jsme skousli také. Ale mít psa, co nežere maso, to už bylo přece jen trochu moc. Problému se ujala má starší sestra, která se zapřísáhla, že naši fenku tuto dovednost naučí. První plán byl potřít krajíc chleba špekem – pečlivě okousala kůrku a načichlou střídku nám položila k nohám. Druhý pokus byl chléb namazaný máslem, které zbožňovala, a na něm dvě malá kolečka salámu – uzeninu doslova štítivě sundala zuby z krajíce, labužnicky slízala veškeré máslo a zbylý chleba rozcupovala na cucky, asi nám za trest. Po několika podobně úspěšných pokusech přišla sestra na nápad podstrčit jí kosti z kuřecího stehna od oběda. Vzala tedy talíř zbytků a odhodlaně odešla za ní na verandu, kde byla na hanbě, protože opět rozcupovala čerstvě zašitý polštář. Po dvou hodinách, kdy nebylo ani sestry ani psa, jsme to nevydrželi a šli se na ně podívat. Co se tam dělo do té chvíle, jsme se nikdy nedozvěděli, ale na pohled, který se mi naskytl, nikdy nezapomenu.
Klečící sestra s šílenějším výrazem v očích než jaký jsme kdy viděli u feny jednou rukou přidržovala kost ve zvířecí tlamě a druhou rukou si držela jinou kost, která byla již silně ohlodaná, u úst a přitom na psa křičela: „Vidíš, ty huso, a takhle se to dělá!“
Nakonec musela ty kosti ohlodat dvě, ale dílo se zdařilo a náš mazlík konečně pronikl do tajů lahůdky, jakou maso pro psa beze sporu je. Ke granulím si však cestu opravdu nikdy nenašla a kupodivu se už nenašel nikdo, kdo by byl ochoten jí to názorně předvést…
Kennie - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz