Myslím, že se Někdo dívá

Ten den se mi nic, ale vůbec nic nechtělo.
Padl na mě nějaký zvláštní nevysvětlitelný smutek, který jsem si nedokázala nijak zdůvodnit, přestože všechno bylo v pořádku, nic převratného se nedělo. Nic mě kupodivu ani nebolelo, a i když počasí nebylo taky dvakrát nic moc a měla jsem volný den, pořád jsem se nemohla zbavit špatné nálady.

Vzpomněla jsem si na známou písničku z jedné české pohádky -" Dělání, dělání všechny smutky zahání", a tak jsem se nakonec rozhodla zbavit kůlnu nastřádaného haraburdí a starých věcí, které jsem skladovala už dlouhou dobu a nedokázala se s nimi dosud rozloučit.

Co kdyby se to jednou hodilo?! Většinou nehodilo, to je pravda, ale přesto jsem si své "poklady" alespoň srovnala a našla i věci dávno zapomenuté. To je výhoda hledání, když nemůžete něco najít v tu chvíli důležitého, že zase třeba najdete pro změnu něco úplně jiného, co už sice dávno třeba důležité není, ale máte radost, když se to nečekaně objeví.
Po celou dobu jsem ale měla nejasný dojem, že se na mě někdo dívá. Byl to samozřejmě nesmysl, v kůlně jsem byla úplně sama... přesto jsem se toho pocitu nedokázala tak lehce zbavit.

Srovnala jsem nářadí, přebrala staré noviny a časopisy, které už chytala plíseň, staré, ale ještě pěkné oblečení, boty a kabely, které jsem neměla to srdce ještě vyhodit ( Co kdyby se to jednou mohlo hodit! ) a začínala jsem mít dobrou náladu z dobře vykonané práce. Když už jsem ale byla skoro hotova, znovu mě přepadl ten silně nepříjemný pocit, že se na mě někdo dívá. Nikdo se na mě dívat nemohl, samozřejmě, že nikde nikdo v dohledu nebyl, byla jsem u kůlny naprosto sama, ale přece jen...ten pocit se vracel s čím dál větší intenzitou. Zahnala jsem ho.

Když jsem se vracela pro koště, abych smetla poslední pavučiny a zametla podlahu, uprostřed pohybu jsem strnula. Koutkem oka jsem zahlédla nějaký nezřetelný pohyb a ten pocit, že se "Někdo dívá", začal být až nepříjemný.
To jsem blázen, říkala jsem si, něco se mi zdá! Pokračovala jsem v započaté práci a zrovna jsem se oháněla koštětem v koutu, když jsem ho uviděla!

U stropu kůlny byl schovaný...plch! Díval se na mě upřeně svýma chytrýma, krásnýma očima a legračně stříhal ouškama. Měl krásně stříbřitý kožíšek a krásný, huňatý ocas. A ty nádherné, tmavé oči, kterýma si mě pozorně prohlížel!
Kde jsi se tu vzal? Vydechla jsem úžasem. Počkej tu na mě! Ani se nehni!
Nabádala jsem ho tichým hlasem a pozpátku opatrně couvala k baťůžku pro foťák. To zvířátko bylo tak krásné! Věděla jsem, že takový úlovek se mi podruhé jen tak nepodaří a byla jsem přesvědčená o tom, že než našteluju foťák, uteče. Neutekl! Byl tam stále, díval se na mě a poslouchal, co mu povídám. Bylo to opravdu docela legrační, jak stříhal ouškama a pokyvoval chytře hlavičkou. Možná byl taky překvapený, co to vidí!

Jestli to byl plch lesní nebo zahradní, si netroufám říci, dočetla jsem se ale o něm, že u nás patří mezi chráněné, silně ohrožené druhy. A tak jsem měla velkou radost - jednak proto, že můj pocit, že "se někdo dívá", byl správný, a pak i proto, že si vyhlédl jako útočiště zrovna tuhle kůlnu. Doufám, že ho zase při příštím, třeba jarním úklidu, znovu uvidím.