Můj život s jezevčíkem

Pořídila jsem si drsnosrstého králičího jezevčíka Bena. Už jako štěně byl velmi dominantní a neustále zkoušel, jestli by naší pomyslné smečce nemohl velet on. Nikdy jsem nedovolila, aby mu to prošlo.

Byly to veliké boje, Ben zkoušel všechny možné triky, aby nemusel poslouchat, jak už to u jezevčíků bývá. U nich je úspěch, pokud počkají na svého pána, aby si pro ně mohl dojít.  To, že by přišel na přivolání je opravdu jen málokdy.

Dokáže být "hluchý", "slepý", někdy i "chromý". Ale právě pro tu jeho vzdorovitou povahu jsem si ho pořídila. Největší potíže nastaly, když jsme začali chodit na procházky ven. Byl velmi útočný, napadal skoro všechny psy v okolí, už jsem si s ním nevěděla rady. Tak mi někdo poradil, že by bylo dobré Benovi pořídit kamaráda a sobě vlastně ještě jednoho jezevčíka.

Nějakou dobu jsem to zvažovala, ale potom jsem si řekla, proč ne. Pejsky mám ráda, jestli jeden nebo dva, to už vyjde nastejno, tak jsem odpověděla na inzerát a už se jelo pro druhého pejsana.

Ben kamaráda nejdříve přijmout nechtěl, hlídal si svoje hračky, pelíšek i mě. Trvalo to asi týden, než si spolu začali hrát, potom vznikalo krásně psí přátelství.

Dnes jsem velmi ráda, že psíky mám dva. Doma samotu zvládají lépe, pokud jsem mimo domov, jiných pejsků si venku nevšímají. Protože jsou vzrůstem malincí (váhou asi 4 kg), tak se s nimi dá i všude jít, stále vypadají jako štěňátka.

Jsem ráda, že je mám oba dva. A pokud mi život třeba nadělí nějaké potíže, psí kamarádi mi je zlehčí. Stačí, když se na mě podívají těma psíma očima, přitisknou se ke mně a mně je hned lépe. Pes je skutečně nejvěrnější přítel člověka.

Autor: Babulka64

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10