Můj pes Ares

Už doma sice dva psy máme, ale já jsem si už od mých 12ti let přála nějakýho pořádnýho hafana, se kterým když se projdu po městě, tak lidi budou mít respekt. Dlouho jsem přemlouvala, až mamky přítel se rozhodl, že by nebylo špatný si pořídit k jeho baráku nějakýho velkýho hlídače..

Jednoho dne vzal telefon a zavolal jedný paní, která má chovatelskou stanici s rotweillerama, jestli nemá teď zrovna nějaké štěňátko. Měli jsme štěstí. Měla poslední fenečku a pejska. Mohli jsme si vybrat, ale rozhodování bylo opravdu těžký, obě štěňata vypadala nádherně. Vybrali jsme si ho teda podle jeho aktivity. Pejsek byl aktivnější než fenečka, tak jsem si klekla na zem, očuchal si mě a udělal přede mnou loužičku, jako by si me snažil označkovat. Tak jsme si ho vzali. Po cestě do jeho nového domova jsme přemýšleli, jaké mu dáme jméno. V papírech měl Ares. Protože jsme už byli líní přemýšlet, tak jsme mu to jméno nechali.
 
Když jsme si ho vezli domů, celou cestu sem brečela. Vypadal tak smutně, když opouštěl svojí maminku. Uklidili jsme mu ten největší kotec pro psy a večer jsme ho tam zavřeli, aby si zvykl na pobyt venku. Celou noc prokňučel, proto jsem se na něj snažila potichu mluvit z okna, abych ho trochu utišila, aby věděl, že není úplně sám. Po 14ti dnech už v kotci nekňučel vůbec. Pamatuju si na naší první procházku, protože se říká, že čim víc ho naučíš dokud je štěně, tim víc toho bude umět. Tak jsem se nebála rysknout ho pustit bez vodítka. Nejdřív mi pomalu bral čáru pryč, ale jakmile jsem taky od něj začala utíkat, otočil se a běžel hned za mnou. Když jsem mu tohle párkár udělala, nevzdálil se ode mě víc jak na 10 metrů. Později už ode mne běhal dál, ale na zavolání se poslušně vracel.
 
Když byl ještě štěňátko, zničil co mohl. Když mamky přítel nechal omylem otevřené dveře u předsíně v baráku, během půl hodiny byly všechny boty a věci, co se válely vevnitř, poházený a zahrabaný po celým dvorku. Nejvíc mě baví ho chodit koupat, protože když ho zavčas nepustím z vodítka, letím do vody i s ním (to se mi stalo nekolikrát). Člověk prostě s tímhle tím psem musí být ve střehu. Jednou, když jsem s ním byla v lese, našel si tam takový dlouhý tlustý klacek a běžel s nim proti mě. A co se nestalo. Můj milý pejsek mi svou rychlostí a svým velkých klackem v hubě podrazil nohy. Smůla fakt byla, že zrovna bylo po dešti, všude bláto a já navíc na sobě měla světle hnědo-zelenou maskáčovou bundu. Tak jsem ho připla na vodítko a šla jsem domů. Doma si ze mne dělali srandu, že mě psisko celou cestu táhlo po zemi.
 
Dřív jsem ho ještě v pohodě utáhla. Teď už mám co dělat, abych vůbec udržela rovnováhu, když se mnou škubne. Možná si říkáte, že by jste 9ti měsíčního rotweillera utáhli v pohodě. Jenže co má říkat drobná holka se 152 cm...??? :)

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10