Můj pes Agoš

V době, kdy se Agošek narodil, to už je pět let, jsme bydleli u manželových rodičů.

Původně manžel dovezl štěně německého ovčáka, protože sháněli psa na hlídání do práce. Hned jak manželova maminka štěňátko uviděla, rozhodla, že už zůstane u nás. Já měla z toho strašně velkou radost, protože v roce 2003 mně zemřela Lesanka, fenka křížence, kterou jsem měla u rodičů 15 let, doteď na ráda vzpomínám.

Hned jsem začala Agoška cvičit, každé ráno jsem vstávala v pět hodin a učila ho,ž e potřebu musí udělat venku, vždycky dostal jako odměnu psí dobrůtku. Sedni, lehni, zůstaň, k noze, to se naučil velmi rychle a já z toho měla velkou radost. Ať jsem se hnula kamkoliv, Agoš šel vždycky za mnou.

Pak nastal čas stěhování, protože se nám narodil syn Tomášek. Stěhovali jsme se do bytu, tam jsem si bohužel Agoška nemohla vzít a ani bych mu to neudělala, byl zvyklý na výběh, na zahradu a taky na svého staršího kamaráda Brixe. Když jsme občas dojeli na návštěvu, všichni mně říkali, že je Agoš k neudržení a že mě pořád hledá. Bylo mi to strašně líto. Vždycky mě vítal s hlasitým kňučením, celou mě poskákal, div mě nesrazil radostí na zem.

Ale osud tomu chtěl a my se budeme stěhovat zpět k manželovým rodičům. Moc se na Agoška těším, byla jsem zvyklá s ním být každý den, takže odloučení bylo i pro mě těžké.

Za tu dobu, co jsme bydleli v bytě, trochu zvlčil, ale já si ho zase vycvičím zpět.

Už se na něj strašně těším.