Když mi bylo deset let, dostala jsem k narozeninám pejska, kterého jsem si moc přála. Byla to taková malá černohnědá kulička. Dala jsem mu jméno Broček.

Hned jsme si padli do oka, byla jsem jeho malá panička. Spal se mnou, spolu jsme si i hráli, chodili na procházky.
Když mi bylo osmnáct let, tak jsem se stěhovala od rodičů do svého bytu. Samozřejmě jsem chtěla Bročka vzít s sebou, ale rodiče to nedovolili, že už jsou na něj zvyklí, a že si mám pořídit jiného psa. Bylo mi to líto, ale co se dalo dělat.

Od té doby to šlo s Bročkem z kopce...
Jednoho dne mi volali rodiče, ať okamžitě přijedu, že Bročka přejelo auto. Ihned jsem sedla do auta a jela. Měl rozpárané břicho, ale naštěstí ho veterinář zachránil. Léčba trvala přes půl roku a finanční stránku Vám ani nemusím popisovat, ale co bych neudělala pro svého miláčka. Bylo mi ale stále divné, jak to, že ho přejelo auto, když chodil vždy po kraji?!
Za nějaký čas se mi narodil syn. K rodičům jsem chodila na návštěvu a Broček se tvářil tak smutně, jako by mi vyčítal, že mám mimino a jeho jsem si nevzala. Broček byl ve vedlejší místnosti, najednou se zvedl a utíkal syna kousnout. Neměl důvod, syn ho nikdy nezatahal ani za ocas. Broček dostal od mého otce takový nářez, že mi ho bylo až líto. Žárlil a syna neměl nikdy rád.
Když bylo Bročkovi osmnáct let, tak veterinář zjistil, že má rakovinu. Řekl, že můžeme zkusit operovat, ale že tomu moc šancí nedává! Bál se, aby se
Broček probudil z narkózy...
A probudil!! Byl čilý jako už dlouho ne.
Po dvou měsících od operace to začalo být špatné, už nemohl ani chodit. Zavolali jsme veterináře a on nám sdělil, že už se jen trápí...
Oplakala jsem to, ale přistoupila na poslední injekci.
Držela jsem ho v náručí a vzpomínala, co jsme spolu prožili...
Jmenoval se Broček, když zemřel, bylo mu osmnáct let a byl to PAN PES.

Autor:bajcarka