Já a moje mladší sestra Terka jsme si jako malé, asi desetileté holky, přály morče. Jednou k nám přišla kamarádka s rodiči. Stěhovali se do Prahy do paneláku, kde morče nechtěli chovat. Tak jsme ho s Terkou dostaly jako dárek na rozloučenou.

Ze Sárinky, jak se morčice jmenovala, jsme měly ohromnou radost. Byla to šedočerná dlouhosrstá kráska, ale od kamarádky pěkně rozmazlená. Vyžadovala samé pochoutky, např. suchý chleba jí moc nešmakoval. Naopak, milovala kartačování, česání a hlavně, chování.

Po nějaké době strávených u nás, jsme šli se Sárou na očkování a na prohlídku k veterinářce. Paní doktorka nás velice překvapila, naše Sára čekala malé. Jak se to stalo? Jednou k nám přišla kamarádka s morčetem, samečkem. Chvilka nepozornosti při jejich ,,hrátkách,, na zahradě a stalo se. Sárinka zanedlouho porodila osm nádherných morčátek, všechna byla stejné barvy jako tatínek, hnědobílá. Rostla rychle a proto jsme je musely prodat, ale jedno-samičku, jsme si nechaly. Pojmenovaly jsme jí Rozárka.

Rozárka byla hodně čilá, s maminkou se snášeli v jednom kotci výborně, nikdy nebyl problém. Jednou jsme přišly domu a našly Sáru mrtvou. Rozárka běhala zmateně kolem ní a nevěděla co se děje. Sára byla stará, v zaslouženém věku, takto nám to vysvětlil tenkrát tatka. Nechápaly jsme to, bylo nám po Sáře smutno, ale dnes víme, že měl pravdu. Rozárku jsme pak ještě měly několik let, poté také zemřela. Morčata se vysokého věku nedožívají, bohužel.

Obě jsme je měly rádi, chyběli nám, ale další jsme si již nepořídily. Terka má hodně ráda zvířata a jeho smrt pokaždé nesla dost špatně, možná z toho důvodu už žádné nechtěla. Sára s Rozárkou odpočívají u našich rodičů na zahradě, na kterém místě už nevíme přesně ale to neznamená, že si na ně při slově ,,morče,, nevzpomeneme.

Autor: Knedlinka

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10