Moje první a poslední jízda na velbloudovi

Velbloud... exotické a zvláštní to zvíře... Tak jako asi desítky turistů, na své dovolené jsem neodolala a chtěla jsem svůj pobyt obohatit o svezení na tomto svérázném zvířeti a ráda bych se s Vámi o tento zážitek podělila...

Trávili jsme svoji svatební cestu s manželem na krásné a prosluněné Djerbě. Byla to naše první společná dovolená v zahraničí a byli jsme doslova nadšeni. Jediná nevýhoda spočívala v tom, že v okolí se nenacházela skoro žádná zajímavá místa a nejbližší dvě města jsme navštívili již dvakrát. Dále nám delegátka nedoporučovala cestovat se slovy: "To víte, je to skoro Afrika...".

Drželi jsme se tedy pouze v rozlehlém hotelovém areálu, kde i tak bylo spoustu sportovního i lehce kulturního vyžití. Nakonec jsme se přesouvali už jen od jídla k bazénu a k moři a užívali si zaslouženého odpočinku. Na pláži podél vody jsem několikrát zahlédla velbloudy. Poprvé jsem myslela, že mám úpal z vedra, ale nezbláznila jsem se. Později jsme zjistili, že je to zde naprosto běžná turistická atrakce a je možné si zaplatit svezení na velbloudovi o délce deset minut až hodinu.

Pořád jsem tak zálibně pokukovala po oněch pro mě neuvěřitelných zvířatech a sbírala jsem vcelku marně odvahu k oné projížďce.
Jednou jsme se s manželem vydali na krátkou procházku po pláži. Tak nějak jsem byla napůl rozhodnuta, že bych se nechala přemluvit a na velblouda bych se vyškrábala, ale zrovna jako naschvál se v tu chvíli v blízkosti nenacházel žádný pohůnek s velbloudy. Zato jsme byli "odloveni" jakýmsi Mustafou, který nabízel projížďku na koni. Já, jelikož jsem velký milovník koní a dávno jsem již snila o projížďce v koňském sedle po pláži,  jsem neodolala a zaplatila si asi půlhodinovou vyjížďku.

Tím si manžel mylně myslel, že jsem se "vyjezdila" do sytosti a už nebudu uvažovat o milých velbloudech, ale jak jsem již naznačila, mýlil se. Blížil se totiž konec našeho pobytu, v hotelovém krámku se suvenýry nebylo moc za co  utrácet a směněných peněz (které jsou mimo oblast neobchodovatelnou měnou) bylo stále dost. Jednoho rána jsem se probudila s odhodláním, že když už jsem na Djerbě a ta příležitost tu je, že si přece musíme jízdu na velbloudovi zkusit. Povedlo se mi přemluvit manžela a vyrazili jsme na pláž. Po chvilce procházení jsme byli okamžitě "lapeni" a odchytl nás muž, který zrovna s sebou vodil dva velbloudy. Jak bývá na Djerbě zvykem, chvíli jsme smlouvali o ceně a nakonec jsme se domluvili na kompromisu. V tu chvíli mi připadalo, že velbloudi povyrostli o dobrý metr, jsou agresivnější a již tak tenké na pohled nestabilní nohy jim ještě více zeslábly.

Po značné chvíli přemlouvání obou zvířat klackem je vodič donutil si lehnout, abychom mohli s manželem nasednout. Oproti koním jsem to brala jako obrovskou výhodu. První, světlejší velbloud, se mi zdál nějaký neklidný a tak jsem si vybrala raději toho druhého, hnědého. Jednu nohu jsem nejistě přehodila přes vcelku objemný hřbet a snažila se uvelebit v plochém sedle, které mělo zvíře na hrbech. Jenže teď měl nastat jeden ze dvou okamžiků, kterých jsem se bála nejvíce - vstávání.

Vzpomněla jsem si, jak jsem před pár dny viděla nasedat jakousi cizinku. Velbloud začal vstávat a ona se naklonila na opačnou stranu, než měla. Milé zvíře pak balancovalo na zadních nohách a ztěžka se snažilo zvednout předek, kam paní přesunula veškerou svoji váhu a chvíli to vypadalo, že se velbloud i s madam zřítí. Začala jsem panikařit a zapomněla, kam že se to mám naklánět či zaklánět. Najednou následovalo nenadálé cuknutí, já se pár vteřin ocitla v šíleném úhlu vůči zemi, kamsi mě to zalomilo samo a jak se zvedala druhá polovina zvířete, tak mi hrůzostrašně křuplo v kříži, Můj velbloud již stál a manželův byl asi v polovině.

Zděšená náhlým křupnutím (a znalá náhlých změn na páteři) jsem se pokoušela zahýbat rukama a nohama. Skvělé! Tak končetiny fungují... a co záda? Kupodivu ono šílené křupnutí nenaznačovalo žádné trvalejší následky a já se dokonce mohla narovnat i pohnout. Že bych si snad odblokovala nějaký zablokovaný křížový obratel? No, hlavní je, že jsem se naopak nezablokovala. První velbloud se nechtěl nějak rozejít, tak mu byl vodič domluvit jakousi tyčí. Můj velbloud byl svázaný lanem s tím prvním, na kterém seděl manžel, a asi se mu to moc nelíbilo. Rozhodl se, že bude toho prvního štípat do zadnice a poté se ho pokusil obejít a předejít. To už naštěstí přiskočil vodič a můj velbloud byl zařazen zpět do řady a bylo mu taktéž domluveno tyčí. Oba dva kolosy se daly do pohybu. Teprve teď jsem si plně uvědomila, jak je to na zem daleko, oproti koni. To je ale výška! A navíc jsem neměla v ruce žádné otěže, jako u koně.

Prostě nic, čím by se v případě nouze dal velbloud řídit. Jak se vlastně řídí velbloud? Reaguje jako kůň na pobídky holení? Asi těžko... tedy tenhle aspoň rozhodně ne. S koněm má tohle zvíře společný leda tak počet nohou a hlav. Vždy, když rekreačně jezdívám na koni, snažím se přirozeně splynout s pohyby zvířete. Takže... pánví dopředu, dozadu... Ne, tohle není kůň! Tohle je doprava, doleva. Zatracený mimochod, to je ale nezvyk. Připadala jsem si, že se na zvířeti kymácím jako ananas. Musím vymyslet nějaký lepší posed. Mám pocit, že se musím lépe držet. Výborně, mám tu vpředu na sedle madlo na držení... jen... je nějak dál, než bych potřebovala a když se ho držím oběma rukama, vypadám zase jako opice na melounu. No, čert to vem.

Radši budu opice na melounu než trčící nedržící se ananas, u kterého hrozí, že si při sebemenším škobrtnutí velblouda prohlédne, jak zvíře vypadá přímo zespodu. Zuby nehty jsem se tedy držela a uvědomovala si, že brzy bude následovat druhá nejobávanější část jízdy - sesedání. V hlavě jsem si konstruovala scénáře zahrnující další "křup" a také jak sesedám skokem s pomocí roztaženého deštníku, jako tomu bylo v jedné mayovce, ale jak jsem pohlédla na tu výšku, hned mě podobné ztřeštěnosti přešly.

Zvířata zastavila a manželův velbloud začal klesat k zemi. Nejprve zadek, poté předek... a lup! Než jsem si opět  stačila vše ujasnit a promyslet, kam se budu zaklánět či předklánět, půlka zvířete už byla u země a já se zase ocitla v jakémsi hrozivém předklonu a myslela si, že padám. Po dvou vteřinách se již zvíře uvelebilo na zemi a já vrávoravě sesoukala nohu přes hřbet a stála na pevné zemi... tedy písku. Manžel se též trochu nejistě sesunul a velbloudi začali vstávat a odcházet.

Ještě vykuleně a zároveň obdivně jsem se za nimi dívala, než mi zmizeli z očí a dala jsem se do zážitkového debatování s manželem. Nenápadně jsem znovu vyzkoušela funkčnost všech končetin a páteře a vzpamatovávala se z nevšedního zážitku. Nikdy předtím jsem velblouda tak zblízka neviděla. Mnozí jistě namítnou, jak je jízda na tomto zvířeti úžasná a snadná, ale pro mě to bylo poprvé a byla jsem značně nervózní. Přesto naprosto nelituji, že jsem se na tomto svérázném zvířeti svezla a považuji to za výjimečný zážitek, ale nevím, zdali ho budu chtít někdy ještě zopakovat.