Často slyším od přátel, co vyvádí jejich psí, kočičí a jiní mazlíčci. Někdy se musíme i zasmát, co ta zvířecí stvoření vyvádí. Jedna moje kamarádka má doma koně, o které se velmi ráda a poctivě stará. Jsou to krásná zvířata, takže není divu. Další kamarádky mají obvykle křečky, želvy a hlavně psy, ne nadarmo se říká "pes je nejlepší přítel člověka". Chodíme je spolu venčit.
My jsme měli doma také psíka. Jmenoval se Sorbon. Byl úžasný, krásný a poslušný. Byl členem naší rodiny. Dříve jsem se ho bála, ale překonala jsem se. Měl černou srst s bílou náprsenkou na břiše. Hnědé oči, a ostré tesáky. Nikdy ale nikomu neublížil.
Vždy, když se postavil, taťka s ním tančil a Sorbon byl vyšší než on. Když měl 14 let, psích 98, začalo na něj jít stáří. Už ani moc nechodil, pořád polehával u dveří, nejedl a byl na tom chudák špatně. Umřel, bylo nám to všem líto. Ale už měl moc let, byl to dědeček. Od té doby, to je asi půl roku, jsme si dalšího psíka nepořídili. Stále vybíráme.
Na dvorku nám dělají okrasu rybičky v jezírku. Jsou to krásně barevní karasové. Je to uklidňující se dívat, jak si klidně plují u hladiny a je to i zábavou pro návštěvy s dětmi, tiše pozorovat.
Autor: Inuska