Maxík – pes, který neuměl štěkat

Všechna zvířátka se musí nějakým způsobem dorozumívat. Některým k tomu stačí pach, dotek… jiná potřebují vydávat zvuky. Nejinak je tomu u psů. Potřebují „značkovat“ svoje teritorium a komunikovat pomocí vrčení nebo štěkání. V tomto příběhu bych vám ráda vyprávěla o našem pejskovi Maxíkovi, který neuměl štěkat.

Našeho Maxíka jsme se ujali někdy v zimě. Moc rád si hraje ve sněhu, brzy jsme však zjistili, že při svém skotačení s ostatními pejsky neštěká. Bylo nám to trochu divné, ale vůbec by nás nenapadlo, že štěkat neumí! To jsme zjistili zhruba o Vánocích. Přicházelo k nám mnoho návštěv, a tak jsme si nemohli nevšimnout, že když se ozve zvonek, náš pejsek neštěká. Jakmile ho uslyšel, začal běhat sem a tam – ke dveřím, do obývacího pokoje a zase zpátky, ale ani jednou neštěknul.

Pes, který by neuměl štěkat, samozřejmě neexistuje, všichni to umí už od narození… Po delší úvaze jsme všichni dospěli k názoru, že Maxíkovi jeho předchozí (nám neznámý) majitel musel štěkání přísně zakazovat. Bydlíme sice v panelákovém bytě, ale rozhodli jsme se, že to tak nenecháme! Sousedi nějaké to psí štěknutí určitě pochopí a venku si Maxík bude moci štěkat, jak se mu zlíbí. Jenže jak to udělat? Jak naučit štěkat pejska, který štěkat „zapomněl“? Maxík je moc chytrý pejsek, umí dost povelů jako „sedni“, „lehni“, „dej pac“, „zůstaň“… vymysleli jsme mu tedy další povel: „štěkni!“ Vždycky, když jsme byli venku, řekli jsme Maxíkovi „štěkni!“, ale náš pejsek jen mával ocasem a vypadal rozrušeně.

My jsme to ale nevzdávali a trénovali jsme s ním nový povel den co den. Občas jsme mu také řekli „haf!“, v ruce jsme přitom pokaždé drželi jeho oblíbený pamlsek. Po třech týdnech, když už jsme si říkali, že to vzdáme, náš Maxík štekl! Byli jsme moc rádi, protože i na něm bylo znát, že z toho má obrovskou radost. Nakonec jsme tedy našeho pejska skutečně naučili štěkat. Ví, že doma „nesmí“, ale vždycky, když si spolu hrajeme venku, radostně si u toho zaštěká. Nikdy by mě nenapadlo, že budeme muset pejska učit štěkat, ale jsem moc ráda, že jsme to dokázali.

Jen mě mrzí ještě jedna věc… totiž že náš Maxík neumí aportovat, o gumovou hračku nebo klacek nemá zájem, a když mu hodíme něco k snědku, už to nepřinese. Aportovat už ho zřejmě nikdo nikdy nenaučí a přitom mnozí pejsci si svůj spokojený psí život bez aportování nedokážou představit…

Ema K. – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10