Tak jako každé malé dítě jsem si i já přála mít v naší rodině nějakého psího kamaráda. Moje teta se zabývala chovem malých kníračů, tak jsem se s rodiči domluvila, že až si na něj našetřím, budu si moct od nich štěňátko pořídit.

Jelikož mi v té době bylo asi osm let, šetření korunek na štěňátko nějakou dobu trvalo. Jednoho dne však konečně nastal ten okamžik, kdy jsem měla potřebnou částku našetřenou, štěňátka byla zrovna na světě, a tak nic nebránilo tomu si nějaké vybrat. Vydala jsem se k tetě a štěňátko si vybrala. Šetření nakonec nebylo potřeba, protože mi teta štěňátko věnovala zadarmo. Tudíž má radost byla dvojnásobná. Pejsek dostal jméno Max. První noci nám Maxík "prozpíval".

Stýskalo se mu, tak jsem se mu přes den věnovala, jak čas dovolil a Maxík si za chvíli zvykl. Snažila jsem se ho cvičit, aby mě poslouchal, ale Maxík si stále tak nějak dělal, co chtěl. Ani pamlsky za odměnu nezabíraly. Z Maxíka se zkrátka stal lump první třídy. Když jsme vyrazili na procházky, myslela jsem, že přijdu o ruku. Maxík potřeboval prozkoumávat každé místo, kudy jsme šli a nejlépe takovým způsobem, že lítal z místa na místo a já za ním. Byl to prostě živel. Jednou jsme vyrazili s rodiči na dovolenou a o Maxíka v té době pečovala má teta. Když jsme se po týdnu vrátili, byl Maxík jako vyměněný. Na procházce šel pěkně u nohy, žádné tahání za vodítko, inu vzorňák, jak má být. A i při jiných činnostech byl klidnější. Nevím, jak to teta dokázala, ale Maxík poslouchal. Ale musím přiznat, že jen chvilku, v působení mé osoby se z něj stal za chvíli ten samý lump jako před odjezdem na dovolenou. Časem jsme si na sebe zvykli a užívali si našeho skotačení.

Jednoho dne však přišel den, který si každý přeje, aby ani nenastal. Maxík od rána nebyl ve své kůži, zrychleně dýchal, zlobilo ho srdíčko. Ačkoliv jsme ho odvezli k veterináři, ani přes jeho snahu se nepodařilo Maxíka zachránit. Probrečela jsem snad týden, vždyť to byl můj kamarád, který se mnou trávil veškeré volné chvilky a obohatil můj život o krásných dvanáct let.