Matýskovo nejoblíbenější zvířátko

„Ahoj, nechtěla bys dneska jet s námi do zoo?“ Vyhrkla na mě sestra do telefonu v sedm ráno. Vzhůru už jsem nějakou dobu byla, neboť miminka v sobě asi mají naprogramovaný budík, který je pravidelně probouzí ve stejnou hodinu… a to moje má tu nešťastnou ručičku budíku nachystanou na šest ráno.

Domluvily jsme se tedy, že pojedeme vlakem – s kočárky většinou nebývá problém, navíc sestřin Matýsek už jezdí ve sporťáku, který zabere daleko méně místa, než běžný kočár. Ovšem po příjezdu vlaku jsme zůstaly zkoprněle stát, protože vlak doslova praskal ve švech. Jely – celkem nepochopitelně – jen dva vagony a ty byly úplně plné. Pan průvodčí se na nás jen smutně podíval a konstatoval: bohužel, musíte si počkat na další… Tak jsme tedy čekali. To nám ten výlet pěkně začal, pomyslela jsem si. Při příjezdu dalšího vlaku to vypadalo, že dopadneme stejně jako prvně. Opět narváno. Naštěstí tady byl průvodčí ochotnější a požádal cestující, kteří stáli u dveří, aby si stoupli do uličky ve vagonu. Tak jsme tedy jeli…

S trolejbusem naštěstí žádné peripetie nebyly, takže jsme do zoo konečně dorazili. Při pohledu na přeplněné parkoviště jsme získali dojem, že se dnes celý kraj rozhodl jet na výlet za zvířátky. Tolik lidí! Naše obavy, že přes zástupy hlav nic neuvidíme, naštěstí zůstaly liché. Dav se nějak rozprostřel, takže jsme měli krásný výhled. A už to začalo. Matýsek z kočárku špatně viděl, takže se dožadoval toho, aby byl nošen nebo postaven na zem. Putovali jsme tedy od klece ke kleci, já se svým kočárem v jedné ruce a s kočárkem od Matýska v druhé. A Matýsek mohl na zvířátkách oči nechat. A vždy, když nějaké to zvířátko uviděl, upozorňoval nás na něj ukazováním prstem. Asi měl strach, že bychom třeba slona mohli přehlédnout. Nejvtipnější okamžik však přišel před klecí šimpanzů. Ti nejspíš byli schovaní vevnitř, proto jejich venkovní výběh čistil zaměstnanec zoologické zahrady. Matýsek před klecí pořád stál a ukazoval na něj. Ošetřovateli se asi zájem malého návštěvníka zalíbil a rozhodl se, že si zahraje na exponát – začal na malého dělat opičky, skákal z místa na místo, lézt po větvích… Matýska tato produkce očividně zaujala a ukazoval na ošetřovatele o to víc. Myslím, že jsme se bavili všichni – ošetřovatel, Matýsek i my dvě se sestrou. Mám tedy pocit, že po návštěvě v zoologické zahradě Matýskovi utkvěl v paměti jako nejzajímavější exponát homo sapiens sapiens.