Celý týden jsem den po dni chodila do Zverimexu a prohlížela si krásné, na pohled hlaďoučké, morčátko. Bylo hnědé s černým monoklem u levého očička. Prodavačky mě už při příchodu zdravily: „Tak co, mladá paní, koupíte si dneska toho chlupáče?“
"No tak dobře," řekla jsem si takhle v pátek a obchod opustila s krabičkou v podpaždí.
„Tak, Morčáků,“ řekla jsem mu tiše, „ještě že je už jaro, pochutnáš si na zelené trávě, jinak bys měl jenom zeleninu a ovoce. No, polepšíš si, tam sem chudáku jen válel v seně.“
Cestou na autobus jsem se těšila při pomyšlení, jak jej pustím na zahradu. Cesta autobusem probíhala dobře, nepištělo, jen pěkně broukalo. Chvílemi i zavrnělo.
V půli cesty si přisedla kamarádka. Pochlubila jsem se jí. Rozebíraly jsme spolu všechny vzpomínky na jiná předchozí morčata. V dešti jsem vystoupila. Ejhle!!! Kde je můj čtyřnohý kamarád? A tak Morčák ještě večer musel absolvovat další cestu autobusem, jelikož jsem jej zapomněla v kamarádčině klíně a odnesla si prve z autobusu jen prázdnou krabici.
Ano, konečně už zase máme doma morče.
Autor: Kvicala