Venčil se tak nějak sám, já jsem na něho dohlížela. Náš pejsek chodil od stromu ke stromu a všechny je značkoval. Pak si to ale namířil k dětem sedícím na lavičce. Volala jsem na něho: „Čertíku, pojď sem.“ Ale Čertík si samozřejmě šel tam, kde chtěl on, tedy k těm dětem. Když k nim došel, zaujala ho jejich igelitová taška. Pořád k ní čuchal. Děti se tomu smály, pak se ale zvedly z lavičky a chtěly odejít.
Jenže Čertík ne a ne přestat čuchat k té tašce. Odstrčila jsem ho od tašky, ale on si nedal říct. Jedno z dětí se mě zeptalo: „Kouše?“. Řekla jsem „Nééé…“ a opět jsem se pokusila pejska odstrčit. Jedno z těch dětí se ho už chystalo pohladit, ale když jsem našeho pejska odstrčila od tašky, nechtěl si to nechal líbit a pořádně zavrčel. V tu chvíli se to dítě leklo a ruku odtáhlo. I já jsem se bála, že mě náš Čertík kousne, ale nemohla jsem ho nechat odejít s těmi cizími dětmi. Abych ještě odlehčila trapnou situaci, zeptala jsem se: „Co máš v té tašce?“. Chlapec odpověděl, že školní oběd. „Nedivím se, že k té tašce tak čuchá,“ řekla jsem hochovi. Naštěstí si náš pejsek nakonec dal říct a taška ho přestala zajímat. Děti odešly, asi domů. A my, já a Čertík, jsme mohli jít také domů. Čertík už byl z procházky trochu unavený a konečně mě začal poslouchat. Když jsme došli domů, ulevilo se mi. Nevím, co bych tehdy dělala, kdyby Čertík chtěl odejít s těmi dětmi.
Asi bych je musela doprovodit až domů. Možná se divíte, proč jsem na otázku, zda Čertík kouše, řekla ne. Ale Čertík opravdu v podstatě nekousal. Nevadilo mu nechat se pohladit od cizích lidí, jen mu bylo nepříjemné, že ho odstrkuju od té igelitky s voňavým obědem. Jinak byl náš pejsek docela hodný. Všichni jsme ho měli rádi a on nás taky.
Emko K. - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz