Kocour strašpytel

Legendárních zvířat, proslulých nejrůznějšími kousky a podivnými vlastnostmi, najdete v naší rodině tolik, že by to vydalo na menší knihu. Našli byste v ní kapitoly o vynalézavých foxteriérech, andulkách – ničitelích, želvě útěkářce a taky o kocouru strašpytlovi. Ta poslední je teď obzvlášť aktuální, protože si na ni vzpomeneme pokaždé, když jdeme česat jablka…

Když byla moje maminka asi dvanáctiletá holka, žil byl v naší rodině jeden obzvláště vypasený černý kocour. Taková malá dělová koule, jak ho trefně pojmenoval pradědeček. Nikdo z rodiny si nebyl schopen vzpomenout, jak se ten kocour jmenoval, respektive jestli vůbec někdy nějaké jméno měl. Ale to nevadilo, protože myši (na kocoura) prý chytal dobře a tu a tam k tomu přidal i nějaké to drobné ptactvo a jednou dokonce krtka.

Hon na myši je určitě nejoblíbenější zábavou všech koček, ale náš kocour si za vrchol svého blaha zvolil jiný sport: provokoval psy. Prskal na ně, švihal ocasem, bleskově přelézal plot, aby vzápětí zase zmizel… No uznejte sami, že tohle by si žádný slušný pes nenechal líbit. Dopadlo to, jak muselo a „dělová koule“ skončil dřív nebo později na stromě, odkud na svého pronásledovatele doslova dštil oheň a síru, dokud to toho nebožáka nepřestalo bavit a neodběhl domů. A tady byl ten problém.

Kocour to uměl nahoru, ale dolů už ne. Abyste rozuměli, v koruně stromu byl cobydup, ale když se jednalo o zpáteční cestu, tak dlouho žalostně mňoukal, až se ho někomu zželelo a sundal ho obvykle s pomocí žebříku dolů. Expertem na tento druh pohybu byl můj pradědeček. Sice u toho vždycky vypotřeboval celý svůj šťavnatý slovník, ale kocour si mohl pískat – kdyby to uměl, samozřejmě.

Až jednoho dne se to zlomilo. V naší zahradě se zrovna konal velký sběr podzimních jablek z několika košatých vysokých jabloní. Všichni se tužili, když se zahradou rozlehlo dobře známé kňučení a mňučení. Černý kocour upaloval přes zahradu, jako by mu v patách hořelo (aby taky ne, když mu na záda funěl pěkně nabroušený sousedův jezevčík) a šup přímo do koruny nejvyšší jabloně. Všichni se uchichtli a koutkem oka pozorovali pradědečka, kdy se pustí do záchranné akce.

Tentokrát to měl výrazně ulehčeno tím, že k inkriminovanému stromu byl zrovna před pár minutami přistaven vysoký žebřík, po kterém stačilo jen vylézt nahoru. Nicméně pradědečkovi zrovna v tom okamžiku došla trpělivost. Jestli to byla ta příslovečná poslední kapka, nebo jestli ten den pradědeček vstal jen špatnou nohou z postele, o tom se v naší rodině dodnes vedou vášnivé diskuze. Za četného klení odpochodoval ten hrdinný muž dozadu na zahradu a za malou chvíli se vrátil… se zahradní hadicí. Namířil ji nahoru na strom a s neskrývaným potěšením pustil kohoutek. Proud vody dopadl vřeštícímu kocourovi přímo na záda. Chvíli to vypadalo, že se neudrží a rozplácne se na zemi jak široký tak dlouhý. Pak zničehonic vyskočil, mohutným skokem se zachytil na kmeni a sjel po něm dolů jak namydlený blesk. A od té doby už to uměl vždycky. A hadici se až do své smrti vyhýbal hooodně širokým obloukem.

Notburga

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10