Kočička Eliška

Myslím si, že každý člověk potká několikrát za život někoho velmi blízkého, který mu rozumí a jsou, jak se říká „jedna mysl„. Samozřejmě nemyslím rodinu, ale někoho, koho třeba potkáme v sámošce, v lázních, na dovolené anebo v nemocnici.

Loni jsem byla nucena jít na tři dny do nemocnice na nezbytná vyšetření. Když jsem přišla na pokoj, byly tam dvě ženy. Jedna z nich byla o něco starší než já a měla již po  operaci. Nejdříve jsme se jen pozdravily, ale později jsme se daly do řeči a já měla pocit, že se známe již strašně dávno.

Měla podobné zájmy jako já, krom jiného milovala kočky, byla mámou dospělého syna.

Nechtěla jsem jí věřit, že je v zaměstnání velkou a přísnou šéfkou, připadala mi velmi přátelská  a otevřená. Řekla mi, že její  „proměnu“ zapříčinila až nemoc. Uvědomila si, že  život člověka visí  jen na tenkém vlásku a nikdo neví, zda to příští ráno bude i pro něho.

Také jsem si všimla, že věděla více než  „obyčejní“ lidé. Uměla nahlédnout  až k jádru problému a její závěry byly častokrát velmi překvapivé.

Vyprávěly jsme si drobné příběhy z našich životů a já měla pocit, že i ona do toho mého nějak patří.

Paní Miluška jezdívala pravidelně s rodinou na chatu. Většinou  jel i syn s manželkou. Tady se moje „spolupacientka“ odmlčela a naznačila mi, že syn si svou ženu dobře nevybral. Byla to arogantní a rozhazovačná žena, pořád jí chyběly peníze, a přitom syn vydělával nadprůměrně v jedné počítačové firmě.

Vlastně snachu tolerovala jen kvůli vnučce Alence.

Na chatě již několik let žila flekatá kočička, které dala jméno Eliška, protože jí našla jako kotě zrovna když její jmenovkyně slavila svátek.

Eliška měla vrátka do malé kůlny pod chatou, tam přespávala. Dovedla se sice o sebe postarat, ale pravidelný přísun potravy jí zajišťovala paní Ema, která byla na vedlejší chatce celoročně. Byla v důchodu, manžel jí zemřel, tak ke svému kocourovi Čertovi, přibrala také kočku Elišku „na stravu“. Zvláštní bylo, že jen kočka zaslechla v dáli auto, okamžitě  přiběhla za Miluškou a byla  na chatě celou dobu až do odjezdu. Chodívaly spolu na procházky, na borůvky, i na dříví. Dělala jí společnost u grilování i opékání párků.

Bylo to zvíře věrnější než pes. Tenkrát při odjezdu všichni spěchali, tedy hlavně snacha, měla mít nějaký pohovor , tak ostatní honila, ať rychle zabalí. Eliška se jí motala pod nohama a ona jí v nestřeženém okamžiku nakopla. Miluška zaslechla jen mňouknutí a pak se kočka někam ztratila. Myslela si, že asi už odběhla k sousedce, když viděla, jaký je u nich frmol.

Než odjeli, požádala ještě  nevěstu, aby se podívala do  patra, zda tam někde není zalezlá kočka.

Pak odjeli a dva týdny  se Miluška na chatu nedostala. Byly uzávěrky, pak chytla angínu….

Další týden jela na chatu sama, syn odjel na služební cestu a vnučka jela na nějaké závody.

Už při příjezdu k chatě měla divný pocit. Elišku nezahlédla, myslela si, že je někde u sousedky a co nevidět přiběhne a  s předením se jí bude otírat o nohy..

Nepřišla, a tak Muška odemkla, vzala velkou kabelu a nesla ji po schodech do patra, kde měla ložnici. Když otevřela dveře, strnula hrůzou,  na polštářku uprostřed postele ležela Eliška stočená do klubíčka.  Dveře i okenice byly poškrábány a  kočka byla mrtvá . Zůstala zapomenutá v patře  a nemohla se dostat ven . Musela chuděra umřít hladem a žízní. Miluška tři dny proplakala a Elišku pochovala pod smrček  nedaleko lavičky. Moc ráda pod ním sedávala.

Až pak jí došlo, že se před dvěma týdny buď snacha špatně podívala nebo  se nepodívala vůbec nebo…. Tam to ubohé zvíře nechala schválně !

Zvláštní bylo, že se nevěsta ani jednou nezeptala, jak bylo na chatě. Další týden odvážela mladá  Alenku na školu v přírodě. Zpět jela sama a v plné rychlosti se srazila s náklaďákem. Zranění byla strašlivá, týdny se  žena potácela mezi životem a smrtí, měla zlámané ruce, pánev, rozsáhlá vnitřní zranění.

Když za ní šla Miluška na návštěvu do nemocnice, vzpomněla si na svou malou přítelkyni, která tak trpěla než zemřela. U postele zraněné ženy jí vyšla z úst věta:  Kočičko, prosím tě, odpusť jí,  jejich malá dcera potřebuje mámu!

Další týden bylo evidentní zlepšení jejího stavu, ale ještě víc jak půlrok se doléčovala.

Milušce se zdá, že se alespoň trochu změnila k lepšímu, netyranizuje syna, více si hledí dcery .

Na chatu teď přichází  kocour Čert. Ví, že Eliška už nikdy nepřijde, tak se o svou přízeň a lásku rozdělí…  

Bertice – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10