Ke krmítku kousek rovně a pak nahoru, prosím!

Co může člověk, žijící ve městě asi s necelými třiceti tisíci obyvatel včetně příměstských částí, napsat na zadané téma? Zvířátka a sníh? Či dokonce ucelené a zábavné příhody? Pokusím se,  ale začnu trochu zeširoka. Moje přítelkyně z dětství je vdova a žije už dlouhá léta v krásném městečku Nový Hrozenkov na Vsetínsku.

 V penzionu má na balkoně krmítko pro ptáčky a je tam po celý rok náramně živo. Hlavně v zimě. Jsou jednoduše zvyklí, že je tam pro ně připraveno
vždy něco dobrého do zobáčku, v létě dokonce i voda, protože potok je hodně daleko a jen zrní jim nestačí.

Moc nás při návštěvě přítelkyně těší pozorovat její opeřence.
 Malý český člověk musí mít všechno, co mají druzí, že.  My jsme s manželem na balkoně v 6. patře paneláku také mívali zavedené krmítko, ale po
 přestěhování se do minibytečku v pensionu pro důchodce trvalo delší dobu, než si umně naaranžovaného krmítka na  balkoně vůbec někdo  
ráčil všimnout. Už od léta jsme začali s tréninkem. Hodně ptáčků posedává nedaleko v keřích a stromech a poletuje kolem, ale až za delší dobu objevili
  misku s vodou a krmítko.

 Pak to začalo! Veškeré důležité ptačí sněmy se konaly na našem balkoně! Teď v zimě znají bezpečně cestu ke krmítku snad všichni ptáčci v širokém
okolí. Ve sněhu na balkoně a zábradlí jsou všude otisky nožiček nejen vrabců, ale i kosů, hrdliček, sýkorek a ptáčků s červenými bříšky, asi jsou
 to rehci. Sýkorkám kupujeme lojové koule, pravé hovězí by nás mohlo finančně položit. Ostatním pořizujeme směs se slunečnicovými semeny.
 Kromě toho máme další výkrmnu v zahrádkářské kolonii, kde je ptáčků i jejich druhů poměrně víc.

 Pro nás je zimní příhodou se zvířátky i to, když ptáčci zaletují ke krmítku a můžeme je pozorovat. Je taky legrační, že naše desetiletá andulka je slyší
 pípat a sekunduje jim z bezpečí a tepla bytečku svým " zpíváním ".
Na ulici od penzionu k náměstí jsou zpestřením důchodcovského života zvířátka adoptovaná ne na dálku, ale jaksi přes plot. Ve vilkách mají psy, dva se stali našimi přáteli. Jednomu huňatému tmavěhnědému vlčákovi nosíme překrásné kůžičky apod. Majitele vlčáka osobně známe a máme to tudíž dovoleno.
 Druhý chráněnec je maxipes barvy bílé kávy, ketrého si chodíme pohladit. Pokud jde do města jen jeden z nás a zdrží se, má výmluvu, že  
nutně musel třikrát pohladit Buddyho a podrbat ho pod krkem. Když Buddy podává packu právě vytaženou ze sněhu, pěkně to studí, ale zároveň
i hřeje. Už si na nás s manželem tak zvykl, že nelení přiběhnout si třeba i v chumelenici z terasy až k plotu pro pohlazení a slavnostní potřepání
tlapkou.

Ve vedlejší vilce jsou obyvatelé silně výtvarně založeni. Již loni měli v zimě při dostatku stavebního materiálu na zahradě nádherného lva a medvěda
 ze sněhu, letos při oteplení těsně před Štědrým dnem, kdy na Valašsku i pršelo, byly artefakty poničeny a téměř se rozpustily, ale doufáme, že se zase sněhová zvířátka objeví v plné kráse.

Prababka - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10