Jedno štípnutí

Byl krásný letní den, začínalo mi zkouškové období, a tak jsem vyrazila ven za svým přítelem. Končil až v 5 večer, takže jsem ho chtěla překvapit a řekla jsem si, že mu pojedu naproti k práci.    

Předtím jsem se ještě zastavila doma, pěkně se oblékla, učesala a nalíčila. Však to znáte. Naposled jsem se prohlédla v zrcadle a vyrazila jsem. Měla jsem dost času, takže jsem nechvátala. Musela jsem přesednout z autobusu na tramvaj a poté už jsem jela tramvají až k práci. Cesta tramvají byla poklidná, z okénka je krásně vidět na Vltavu. Vystoupila jsem o dvě zastávky dříve a šla jsem krásnou stezkou pro chodce a kola.  Došla jsem pomalu k budově a zjistila, že je teprve půl páté. A tak jsem se procházela pořád sem a tam. Nemám ráda, když stojím na místě a lidé kolem blbě čučí.

A tak jsem chodila pořád dokola, kolem chodníků byla vysoká tráva – plno plevele  – takové houští. Měla jsem na sobě takové ty dlouhé plátěné kalhoty zvonového střihu. Jauu! Co to je? Cosi mě šíleně štíplo do stehna. Plácla jsem to přes kalhoty – au, au! Začala jsem se bolestí kroutit a začala jsem hledat spod kalhot. Nic jsem nenašla. Hrozně mě to bolelo. V tu chvíli vycházel přítel s nějakým kolegou z práce. Snažila jsem se tvářit normálně, ale na seznamování jsem chuť neměla.

Což jsem se snažila dát pohledem příteli najevo a pochopil. Když jsme se políbili, hned jsem se začala svíjet. „Co je?“ Hned jsem vylíčila svou příhodu. Takže žádná romantická večeře, žádná procházka. Jede se domů! Ach jo.  Doma jsem zjistila, že mám stehno velikosti dvou – oteklé a zarudlé. Žihadlo ani viníka už jsem nenašla. A ledovala jsem celé tři dny.