Každý jistě už někdy navštívil nějakou tu zoologickou zahradu. Některé se nám mohly líbit více, některé méně. Někde jsme si mohli připadat jako v Amazonii, Africe nebo deštných pralesech a někde na nás dýchala atmosféra úzkosti, kovových tyčí a smutných pohledů.
Je velký rozdíl v zařízení zoologických zahrad, hodně záleží na financích, personálu, darech od nás - obyčejných lidí a samozřejmě také na lásce ke zvířatům, které v ZOO téměř celý život pobývají. A jak to vlastně vidí samotní obyvatelé zoologických zahrad? Prováděla jsem menší výzkum, sledovala jsem chování zvířat a snažila jsem se jim porozumět. A toto jsou mé skromné poznatky...
Většina zvířat vyrůstá v ZOO takřka od narození, neustále pozorujeme cedule u jednotlivých výběhů, které nás – návštěvníky – informují o nově narozeném mláděti. Pro zoologickou zahradu je to jistě velká sláva a pro nás jistě zajímavá podívaná. No jen řekněte, komu by se nelíbilo pozorovat mládě tygříka nebo malou lamu, která pobíhá za svojí mámou?
Málokdo ale ví, kolik úsilí obnáší každý přírůstek, který si na své konto ZOO může připsat. Nejedná se jen o finance, jde samozřejmě o trpělivost, odbornost pracovníků, vhodné prostředí, stravu a samozřejmě vhodného partneraJ Pro většinu zvířat jsou tedy výběhy zoologické zahrady jejich domovem, nemůžeme je litovat, protože nikdy nic jiného nepoznali, o ničem jiném nemají tušení a ve svém takzvaném rajonu jsou docela šťastní.
Problém ovšem nastává při odchytu divokého zvířete a jeho umístění mezi kovové tyčky. V tomto případě si nemyslím, že by se dalo mluvit o zvířecí radosti. Pro každé zvíře je typická volná příroda a obzvlášť pro zvířata odchycená to platí dvojnásob. Potom je těžké aby bylo zvíře šťastné. Pokud si nezvykne, umírá. Ale nebojte se, je to pouze zanedbatelné procento zvířat, které potká takový osud. Většina si zvykne a začne přijímat lásku a něho svých ošetřovatelů. A po nějakém čase a při dobré adaptaci se pracovníci ZOO mohou těšit na nový přírůstek do své zvířecí sbírkyJ
Autor: Simbelmine