Jednou na jaře onemocněl Honzík virózou. Teklo mu z očí, z nosu, prskal a měl teplotu. Nezbývalo tedy nic jiného než s ním jet k veterináři.
V ordinaci se krčil, ale jakmile dostal injekci a vrátila jsem ho zpět do přepravky, tak se uklidnil. Ovšem jenom do té doby, než nám pan doktor oznámil: „Zítra přijedete ještě na jednu injekci.“
Druhý den už Honzík věděl co ho čeká, takže jsem ho doma nemohla nacpat do přepravky a v ordinaci byl zase téměř nadlidský úkol ho vydolovat ven. Když se to podařilo, sledoval s vytřeštěnýma očima jak si pan doktor chystá injekci. I přesto že jsem ho uklidňovala, klepal se jako osika. Najednou se na něj pan doktor podíval místo chlácholení pronesl: „Jen se neboj TY ČIČOUNE jeden, stejně tě ta injekce nemine!“ Tohle pojmenování se Honzíkovi tak zalíbilo, že ho snad ani ta injekce nebolela. Dokonce ani cestou domů v autě tak nekňučel jak to u něj bývá zvykem.
Večer jsem Honzíka lákala, aby se ke mně přišel pochovat. Vyzkoušela jsem snad všechna pojmenování od Honzíčka přes Hóňu až po Hanýska, ale on jenom ležel a díval se na mě. „Asi je uražený a nemluví se mnou, za to že jsem ho zase odvlekla na veterinu“, pomyslela jsem si, ale pak mě napadlo a zavolala jsem na něj: „Čičoune!“ Ještě jsem to ani nestačila dopovědět a už byl u mě.
Od té doby jsme mu tak začali říkat. Měl období, že neslyšel na nic jiného. Jakmile jsme si dovolili pojmenovat ho jeho jménem prostě nás ignoroval a počkal si dokud mu neřekneme Čičoune. Postupem času ho to přecházelo a i když na Čičouna dodnes slyší, je to už zase Honzík.
Autor: Cicoun