Jako každý den jsem byla s Beníkem na večerní procházce. Bydlíme na sídlišti, tak pokud se procházím s psíkem v blízkosti domů mám ho raději na vodítku.
Toho osudného večera jsem to ovšem neudělala. Říkala jsem si, Beník byl doma dlouho sám, tak ať se dostatečně vyběhá a je spokojený.
Beník byl spokojený až příliš. Běhal a poskakoval, stačila chvilka mé nepozornosti a najednou byl pryč.
Volala jsem, pískala, snažila se Beníka přivolat, ale marně. Byla jsem už nešťastná, trvalo to skoro půl hodiny. Hlavou se mi honily už opravdu velmi smutné myšlenky.
Řekla jsem si, to je marné, někdo mi ho asi ukradl, nebo se zaběhl a já budu bez Beníka.
Šlla jsem k domu, kde bydlím s tím, že poprosím syna, jestli by se mnou nešel Beníka hledat. Jaké bylo mé překvapení, když jsem uviděla Beníka sedět před naším domem. Měla jsem opravdu strach, že už ho nikdy neuvidím.
Ani jsem mu nenadávala, protože radost ze shledání nás obou byla veliká.
Uf, uf, to se mi ulevilo. Od té doby raději navečer Beníka z vodítka nepouštím.
Autor: Babulka64