Jak jsme přišli k Daisynce

Daisynka byla naše skvělá kamarádka - dalmatin.

Abych začla od začátku, asi tak před patnácti lety a něco, mě moje tehdy 12ti letá dcera pronásledovala svým ustavičným "Chci pejska, chci pejska."
Já po mých námitkách asi po půl roce konečně kapitulovala. Všechny známe námitky  -  málo místa, je nás tu hodně, kdo to bude venčit, na vše měla svou odpověď, vše mimo jídla bude prý zajišťovat ona. Docela jsme se s manželem zasmáli.

Až když mě prosila se sepnutými ručičkami: "Maminko, prosím tě, já budu hrrrozně hodná, ani nebudeš vědět, že nějakého pejska máme," jsem kapitulovala a začala jsem pátrat po vhodné rase.

Jednoho dne jsem jako obvykle šla do práce a hle, v práci se objevilo zatoulané štěňátko asi 4měsíční fenky dalmatina. Okamžitě jsem se proběhla do kanceláře, kde mezi tím štěńátko vegetilo. Hned jsem se nabídla být případným zájemcem, jinak hrozilo, že štěně opět po nakrmení poputuje na ulici. Odpoledne jsme vyřešily jak dostat štěňátko domů, bylo to docela složité, nikdo v práci nepředpokládal, že bude zapotřebí obojek s vodítkem.
Nakonec i tuto maličkost dnes - tenkráte velký  problém, jsme vyřešili docela uspokojivě, už ani nevím, kdo vypomohl. Ale co vím je, že domů mě táhlo tornádo, měla jsem pocit, že fenka vede mne a ne já ji. Ještě že šla se mnou sestra, která ve psech už měla jakous takous zkušenost. Já se bála i štěně  přitáhnout, abych jí nedej bože neublížila. Druhá obava byla co na to bude říkat můj muž, také psa v bytě 2+1 se třemi dětmi, no byla ve mně malá dušička. Přicházely jsme se sestrou k našemu paneláku, cestou jsme jako prvního potkaly mého muže, dosti mu ztvrdly už tak tvrdé rysy. Po mém ubezpečení, že se psem nebude mít pražádné starosti, se docela zklidnil.

Poté jsme konečně potkaly moji dcerku, ta radost  za to stálo, Daisynka, tehdy ještě jen holka, jak jsme jí začaly říkat my s dcerou, byla skvělá, ale mě neměla ze začátku vůbec ráda, i když jsem ji domu přivedla. Její první panička byla dcerka. Tak jsme se začali celá rodina sbližovat. Byla to docela síla, sice fenka už byla čistotná, tak přeci jen to u nás neznala, první dny jsem s ní spala vedle jejího pelíšku, aby viděla, že není sama, po třech dnech už to bylo v pořádku a já mohla trávit noci vedle svého manžela, jak se sluší a patří, ještě než jsme ji u nás pořádně zabydlely, jsem po našem městě roznesla letáky, jestli se někomu neztratila fenka dalmatina, po 14 dnech už byla naše a nikomu bych ji nevrátila, ať by dělal co by dělal.

Daisynka se rychle adaptovala a za své opravdické pány si vybrala mého muže, pak kluky, další v řadě byla dcera a na posledním místě jsem byla já. Celý půlrok jsme s dcerou večer venčily Daisynku, v zimě jsme s ní skákaly do sněhu do dálky, většinou vyhrála Daisyna, skákala přes lavičky, to už my ne, chodila jako provazochodec po obrubníkách. Nikdy nešlápla vedle, i doma, když se jí postavila do cesty nějaká překážka, tak ji opatrně překračovala. Po těch půl roku zjitil manžel, že to asi nebude tak špatné venčit pejska, tak začala venčit večer.Chodil za každého počasí,dcera už venčila jen ráno. Po nějaké době zjistil, že mu je líto dcery, že ji venčí ráno a holka musí brzy ven, začal venčit i ráno a dcerka už jen odpoledne po škole. Po nástupu na školu, kam dcera musela dojíždět, ani nevím jak, začal manžel venčit vlastně i odpoledne a vydržel to celou dobu až do letošního ledna, kdy jsme tu naši skvělou Daisynku museli nechat uspat . Už nikdy nebudu mít tak skvělýho pejskana. Momentálně je má dcerka těhotná a má amerického pitbula, který je sice hodný, ale hodně aktivní, mám takový pocit, že až dcerka porodí, že její pejsek se pomaličku přesune k nám a my budem vychovávat jejího druhýho pejska. Mimochodem, jmenuje se Doby a je to veliký rošťák.