Jak jsme měli malé krysaříky

Před více než dvanácti lety jsme dostali malého krysaříka - lépe řečeno - malou krysařici. Sousedi chodili od domu k domu a ptali se, kdo by se neujal malého pejska. Sami měli doma vlčáka a na hlídání dostali od známého malého krysaříka. Jenže jeho majitel se již neozval.

Jen, co jsme štěňátko uviděli, hned jsme souhlasili. Ani ji nebylo vidět. Byl to takový malý uzlíček schovaný ve dlani. Pojmenovali jsme ji Betynka.

Ze začátku jsme si museli dávat pozor, abysme Beťulu nezašlápli, nepřilehli (spala zásadně jen v posteli), neztratili,... I loužičky jsme se naučili utírat.

Jednoho dne jsme se ráno probudili a koukáme, že u Beťuli (tou dobou již spávala v košíku) jsou tři malé slepé kuličky - štěňátka. Ani jsme nevěděli, že nějaká štěňátka čeká. Stávalo se sice, že nám občas utekla, ale za chvilku byla zpátky. Jen asi ta jedna vycházka byla o malinko delší...

Ze štěňátek se staly pěkní raubíři. Všechno okusovaly, opět čůraly, kde se jim zachtělo (to jsme je také odnaučili), všude vlezly. Nejraději by spaly, jako jejich maminka, ve velké posteli; ale hlídejte si, abyste nezalehli tři malá štěňata velikosti housky! Také rády zahradničily. Odnášel to dvoumetrový ibyšek. Když jsme přišli ze školy nebo z práce, štěňátka přiběhla ke dveřím. Vrtěla ocásky, skákala do výšky, tahala nás za kalhoty. Čumáčky měla obě celá od hlíny. Tak jsme pátrali, co provedla. A v obýkacím pokoji jsme našli vyhrabaný ibyšek a okolo něj hromady hlíny. A aby bylo jasné, kdo to udělal, začala štěňata hromádky ještě více rozhrabávat...

Dnes už máme krysaříka - opět psí slečnu - jiného. Ona štěňátka jsme dali známým. Občas je vídáme. Už jsou z nich dospělí a rozumní psi. A jejich maminka? Ta bohužel umřela. Po dvou operacích nádorů a prodlouženém životě o více než rok. Máme ji na zahrádce a chodíme ji tam pozdravit.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10