Jak jsme jeli do Prahy

Bylo mi šest let a po prázdninách jsem měla jít do školy. Mám dva bratry. Starší bratry. Každý, kdo má staršího sourozence vám potvrdí, že život s ním je plný ústrků a šikanování. A na mě byli dva.

Bydleli jsme na vesnici s rodiči, dědečkem a babičkou. Zní to jako idyla, ale některé věci je lepší prožít na vlastní kůži a pak si teprve vytvořit názor. A také k nám jednou za čtrnáct dní jezdil na víkend strejda Blahouš. Ten byl naprosto báječný a všichni tři jsme ho milovali. Byla s ním legrace, a když přijel, každý měl hned lepší náladu.

Někdy v květnu přišel strejda s nápadem, že nás všechny tři vezme v létě na týden do Prahy. Chtěl nám ukázat hlavní město, Hrad a vůbec místa, kudy kráčely dějiny. Byli jsme nadšeni. Jenom rodiče nechtěli výlet dovolit. Máma strejdu varovala: „Nevíš, Blahouši, co To je. Vy máte jenom Štěpánku a ta už je velká.“ Zeptala jsem se, co je to To. „To jste vy tři, když jste pohromadě.“  Docela se mě ta odpověď dotkla. Ale nakonec rodiče povolili  a jelo se.

Jeli jsme vlakem a přijeli jsme na nádraží, kterému strejda říkal Wilzoňák. Daník přečetl na budově nápis Hlavní nádraží a ptal se, co to teda znamená. Strejda nám vysvětlil, že za to můžou komunisti a šli jsme na Žižkov.

Šli jsme pěšky, protože strejda říkal, že je to kousek. Vůbec to nebyl kousek, bolely mě hrozně nohy a šla jsem až poslední. Aspoň jsem mohla zdravit každého, koho jsme potkali,  aby bylo vidět, že jsem slušně vychovaná. Dalo to dost práce, protože tu chodilo o hodně víc lidí, než v Moravči. Pak si toho všimli bráchové, začali mi nadávat, že jim dělám ostudu, že se v Praze lidi vůbec nezdravěj, protože je to velkoměsto a že si mám vyndat slámu z bot. Brečela jsem, nějaká paní se zastavila, prý ať mi ti kluci neubližujou, co jsem jim prý udělala. Strejda neříkal nic, jenom se díval a měl strnulý výraz.

Druhý den jsme šli na Hrad a do Zlaté uličky a ke Strahovskému klášteru. Strejda nám všechno ukazoval, vyprávěl nám o Daliborovi, jak ho nouze naučila housti a že ten obelisk na Hradě je z jednoho kusu kamene a že původně byly dva atakdál. Protože jsme ho měli rádi, říkali jsme, že nás to baví. Ale kluci to samozřejmě nevydrželi tak dlouho, začali se honit, pošťuchovat a schovávat, takže všechny strejdovy přednášky jsem poslouchala jenom já. Nebylo to zase tak špatné, ale trochu mě z toho bolela hlava.

Večer jsme tetě vyprávěli, kde jsme všude byli a co jsme viděli a ona řekla: „Blahouši, to snad nemyslíš vážně?! Chceš ty děti úplně umořit?“.  Druhý den jsme šli do zoo.

Brácha Michal měl nový foťák. Probírali se strejdou nejlepší záběry, co tam má mít a co ne a tak  pořád dokola. Michal moc nefotil, protože filmy jsou drahé a tak vybíral ty nejlepší záběry.

Bylo horko. Strejda nám šel pro limonády a my na něj čekali u lví klece. Lev spal a byl k nám otočený zády. Michal by si ho rád vyfotil, ale takhle mu nebyl vidět ani čumák. Snažili jsme se ho vzbudit, aby se na nás otočil. „ Nejlepší by bylo,“ povídal Daník, „kdyby řval. To by byla konečně pořádná fotka.“ Nejdřív jsme na lva volali, ale ten nic. Potom jsme na něj házeli kamínky. Zase nic, akorát nám vynadala paní, co šla kolem. „Takhle ho nevzbudíme nikdy,“ řekl Michal, „překročím tady ten plůtek a šťouchnu ho nohou.“ Zdálo se to jako jediné možné řešení. Michal se ale trochu bál, i když byl lev ještě v kleci a ne jen za plůtkem. Malinko ho šťouchnul a honem zpátky na cestičku. „To nemohl ani cítit,“ řekl Daník, „lev je velkej, do toho musíš strčit pořádně.“ A už lezl přes plůtek, že teď zase on.

Dívala jsem se, jestli už nejde strejda s limonádama. Nešel, ale zato směrem k nám utíkal nějaký pán, celý červený a mával rukama. Byl to hlídač v zoo. Hrozně se zlobil, co tam děláme, že nám lev může utrhnout nohu nebo ruku, protože je rychlý a mávne packou mezi mřížema a to prý bychom se divili. Zdálo se nám, že dost přehání, protože ten lev byl všechno, jen ne rychlý. 

Zrovna, když na nás ten chlap nejvíc řval, přišel naštěstí strejda a tak nás nechal a začal řvát na něj. Co prý se všechno mohlo stát, jak nás tam může nechat samotné u lva, že nás měl nechat u opic, tam bychom aspoň mohli něco pozorovat atakdál. Strejda se vším souhlasil, uznal svojí vinu, chlápek byl spokojený a za chvíli si povídali jako kamarádi. Když pán odešel, usadil nás strejda na obrubník a vyfotil nás, dokud jsme prý celí.

Druhý den jsme jeli na chatu do Kerska a zůstali tam celý týden. Bylo nám tam krásně. Myslím, že na konci toho týdne strejda už věděl, co To je.